Všechny okamžiky jsou vzácné!

Velká část mojí rané praxe v sobě obsahovala protiklad. Moje srdce opravdově usilovalo o nalezení pravdy, dosažení svobody jsem však považoval za velmi zdlouhavý a namáhavý proces, jenž vyžaduje soustředěné odhodlání a tvrdou práci. Své úsilí jsem směřoval k překonání sebe samého. „Já“ jsem byl tím problémem a „já“ jsem vynakládal úsilí za účelem vyřešení tohoto problému se „sebou“. Mí učitelé mi často vykládali o celých životech nezbytných k dosažení probuzení a o dlouhé kultivaci mentálních kvalit, na nichž svoboda závisí. Uvažoval jsem o svobodě jako o něčem, na jehož dosažení jsem pracoval, co pro mě však v té době nebylo dostupné.

Po několika letech vyčerpávajících pobytů v ústraní jsem získal vysvěcení buddhistického mnicha a vydal jsem se na pouť do indické Bombaje, abych tam v lednu 1980 navštívil proslulého světce Nisargadattu Maharadže. Seznámil jsem se s ním před lety prostřednictvím jeho knihy I Am That (Tohle jsem já). Po několika dnech žertovné diskuze o mém odhodlání být mnichem poznamenal: „Ty jsi jako člověk, který drží v ruce baterku a pokouší se předběhnout paprsek jejího světla. Názor tvořící pozadí metod, které používáš, podkopává tvoje záměry.“ „Ty nerozumíš buddhismu,“ řekl jsem mu ironicky. „Ty nechápeš skutečnost,“ odpověděl.

Byl jsem sice poctivý, on měl ale pravdu a jeho poselství dopadlo na úrodnou půdu. Seděl jsem tam před ním jako představitel své buddhistické tradice, bránil jsem vlastní meditační minulost a prosazoval svůj spirituální směr. On ukazoval někam, kde já jsem nikdy nebyl, ani jsem neměl tendenci tím směrem hledět. Bylo to, jako bychom hovořili různými jazyky. Jak dny plynuly, ztrácel jsem svoji aroganci a svou identifikaci s buddhistickým rouchem a zůstával jsem nahý a zranitelný. V průběhu jednoho z našich společných sezení došlo ke změně a já dokázal nahlédnout bezpodstatnost, na níž on trval. Navždy to změnilo moje chápání buddhismu a možnosti tohoto učení se rozprostřely daleko za omezený horizont, který jsem si předtím stanovil.

Nisargadatta tím, že přímo poukázal na pravdu, zničil moji spirituální strukturu, záměr a rámec uvažování a předpokladů. Při jejich nepřítomnosti se cosi probudilo s náhlým vzedmutím energie, u níž se zdálo nemožné, aby se někde uvnitř ukrývala. Explodovala navenek s odhalením, kam to Buddha vlastně ukazoval. Cesta, na kterou mě Nisargadatta nasměroval, nebyla hledáním, ale nalezením, nikoli usilováním o něco, ale přijetím, nikoli kultivací, ale čímsi, co je všemu vlastní. Býval jsem oddaný dlouhodobé a trpělivé praxi, nikoli však samotné podstatě, nikoli neodmyslitelné svobodě, jež je bezprostředně dostupná. Z tohoto úhlu pohledu se buddhismus, který jsem do té doby praktikoval, zdál přinášet až příliš mnoho metodiky a nedostatečnou úlevu.

Buddhova Osmidílná stezka může náš pocit já buď budovat, nebo ho bořit, podle toho, jak ji použijeme. Jestliže se vydáme po směru, jímž skutečně ukazuje, jeví se tato stezka jako dokonale vybroušený diamant, kde každá linie doplňuje krásu celého kamene.



Poté, co jsem se setkal s Nisargadattou, se pro mě Buddhovo učení stalo úchvatné svou prostotou a elegancí. Celá cesta se v tu chvíli pro mě stala – a vždy také byla – přístupnou. Dlouhodobé pobyty v tichém ústraní nebo rozhovory při večeři měly tentýž ústřední orientační bod. Nic už nebylo v rozporu se svým protikladem. Každé cvičení a každý čin měly své místo a svůj správný čas, nikdy však neodporovaly tomu, co už bylo, ani to nijak nevylepšovaly. Vše tvořilo jeden dokonalý celek a každý pohyb vycházel z této dokonalosti.

Toto byl začátek mého pochopení laického buddhismu. Buddhista laik je ten, kdo plně ztělesňuje a žije svou práci, rodinný život a vztahy, aniž by jakoukoli aktivitu spirituálně upřednostňoval. Z tohoto úhlu pohledu jsou všechny okamžiky stejně vzácné, a jestli praktikujeme formální meditaci na semináři nebo se projevujeme v běžných okamžicích svého světského života, naši svobodu to nikterak nezmenšuje. Esenciální zde je jednoznačné odhodlání nepřemísťovat se jinam, než kde se právě nacházíme.

Jakmile se vzdáme přesvědčení, že existuje nějaký spirituálně užitečnější okamžik než ten, který právě prožíváme, znamená to, že jsme přijali svůj život a vnesli do něj energii směřující k probuzení.

Když jsem v roce 1983 naposledy odjížděl ze svého domovského kláštera Wat Suan Mok, můj učitel Adžán Buddhadasa mi řekl: „Vyučuj anattu a neboj se lidmi otřást.“  (pozn.: anatta – žádné trvalé já, ne-já)

------------

Ukázka je z knihy Vykročit ze sebeklamu, vydavatelství Maitrea 2014:

Vykročení ze sebeklamu je o vystoupení z vlastního já nejen v našem světském vzájemném působení, ale, co je možná ještě důležitější, v našem spirituálním usilování. Rodneyho poučení jsou zrcadlem pro naši mysl a s neomylnou jasností ukazují na místa, kde jsme zachyceni v klamných představách svého já, a na neustále přítomnou možnost bdělosti, probuzeného vědomí. Tato okouzlující a srdečná kniha není o tom, jak žít o něco pohodlněji nebo jak obrousit některé z našich psychických ostrých hran, přestože i takový účinek může mít. Je o živoucí bezprostřednosti přítomného okamžiku, postrádajícího sebeklam, o probuzení do zázraků, jež taková svoboda přináší.

http://eshop.maitrea.cz/vykrocit-ze-sebeklamu

Čteš a líbí se ti články na tomto webu? Dej nám to najevo!

K dalšímu rozvoji tohoto webu pomůže i tvá podpora ve formě malého daru. A věř, že si vážím jakékoliv částky, kterou pošleš, protože i malý dar ve výši 50 Kč pomůže. Kolik můžeš přispět ty? Jednoduše pošli nyní na číslo účtu: 670100-2202798937/6210. Děkuji moc, Joshi. 

• Tweet