Proč nejsme spokojení?
Jsme závislí sami na sobě? Hledáme spokojenost a klid jinde než je? Co se to vlastně děje uvnitř naší hlavy? "Poslechněte" si postřehy Paula Heddermana:
Naslouchání sebetvoření (selfing) vytváří pocit, že jsme „já“ (self). Pocit, že jsme dlouhotrvající samostatnou, oddělenou bytostí. Tenhle pocit tu nějaký čas po narození nebyl. Objevil se až později, musel být vytvořen. Složitý mentální proces se spouští až po prvních rocích života a vytváří pocit „já“. Toto tvoření samotné je pocitem, že jsme „já“.
Sebetvoření je jen pouhým vnitřním procesem. Všechny tělesné procesy, ať už vědomé, nebo nevědomé, probíhají pořád. Jsou to opakující se děje, neuděláte je jen jednou. Představa tvoření sebe sama je zrovna taková. Sebetvoření neustále pokračuje, protože jde o snahu podmíněné mysli stát se tím, čím nikdy být nemůže.
Nikdy nebude dlouhotrvající samostatnou, oddělenou entitou. Zkouší se tak alespoň tvářit pomocí neustálého „stávání se“. Proto pořád žvaní. Kdyby žvanění skutečně přestalo, došlo by k přerušení procesu tvoření pocitu já. Jak by řekli v zenu: „V tu chvíli byste spatřili svou skutečnou tvář.“ Uviděli byste, čím opravdu jste, což je prázdnota (no-thingness).
Sebetvoření ale neustále pokračuje, protože svůj cíl nemůže nikdy splnit. Nikdy se nemůže stát tím, čím se snaží stát, protože tím prostě není. Žádná dlouhotrvající, samostatná, oddělená bytost tady neexistuje. Nezáleží na tom, jak moc se jí stává – nikdy se jí nestane. Vždycky je to proces stávání se, děj. Sebetvoření.
Dějem je podle mého vše. Jenže když nasloucháte procesu sebetvoření, získáte pocit, že jste existovali už před jeho začátkem. Jde o vytváření pocitu předchozí existence. Pocit „já“ je jen výtvorem procesu. Výtvorem, který si myslí, že existoval už před procesem svého vzniku. Máte pocit, že jste tu byli před, během a po skončení sebetvoření. Takový neurčitý pocit, že jste tohle já. Je tu pocit vlastní historie, který je ale vykonstruovaný. Není skutečný, je uměle vytvořený. Je stvořený nasloucháním, nikoliv pouhým slyšením sebetvoření. Slyšení prostě probíhá, jste si vědomi. Ke slyšení zkrátka dochází. V určitém smyslu slyšíte a vidíte myšlenky, ale teprve naslouchání jim je závislostí na já.
Když mysl (vědomí) sebetvoření naslouchá, je závislá na já, což je prvotní závislost. Závislost mysli na já. Tahle závislost má za následek vyvolání pocitu neklidu, podrážděnosti a nespokojenosti. Snaží se totiž spolehnout na něco, co je nespolehlivé. Žádné já tu není.
Tato nespokojenost a neklid spouští pohon hledání. Hledání nikdy nepřestane, protože hledá naplnění ve snaze stát se něčím, čím nikdy nemůže být. Pohon stávání se nikdy nenaplní svůj účel. Nikdy nemůže být tím, čím touží být. Ale zároveň je tu vždy bytí. Bytí tu je. Je k dispozici v každém okamžiku. Ať už sebetvoření probíhá či ne, bytí je prvotním kontextem. Když začne mysl spočívat na bytí, místo na „já“, tak konečně spočine. Spočívá na něčem, co je spolehlivé. I když je „zaneprázdněná a činná“, je tu klid.
Je tu uvolnění, kterého pocit já nemůže nikdy dosáhnout. Ani když půjdete na několik masáží za den, nezažijete tak hlubokou relaxaci, jako když mysl spočine… Když spočine na Mysli (vědomí) místo na já.
„Já“ je představou a výtvorem pouhé části mysli. Výtvor samotný nemůže nikdy přesáhnout celý systém, v kterém vzniká. A nikde mimo systém samotný neexistuje. „Já“ existuje jen ve světě přeludů: „Tam“, „tehdy“, vnitřního „tady a teď“, minulosti a budoucnosti“. „Vnitřní tady“ ani není tady. Je jen kombinací „tam“ a „tehdy“. Když si myslíte, že jste zde, nacházíte se ve „vnitřním tady“, pohybujete se v uplynulé události nebo v budoucí spekulaci. Žádné „Tady“ ve skutečnosti neexistuje, je to jen váš vlastní „výmysl“.
Když mysl spočine, klid je k dispozici, mysl je tak nějak v pohodě. První k čemu potom dojde, je selhávání pohonu hledání. Dojde mu šťáva, protože v chodu ho drží zájem a pozornost mysli.
Pozornost mysli se zaměřuje na to, za co se považuje. Pokud se považuje za tělo, budete dost hltat váš příběh jako postavičky. Když ale přijde někdo jiný a začne vám vyprávět příběh o vlastní figurce, jste vůči tomu imunní. Když myšlenky, které druhou osobu rozčilují, budu považovat za své vlastní, rozčílím se také. Když je vnímám jako cizí, tak se mě nedotýkají.
Co nás tedy vyvádí z rovnováhy? Myšlenky samotné to nebudou. Je to ztotožnění s tím, kdo je tvoří, nebo ztotožnění s tím, koho se týkají. Říká se tomu „područí našeho já“. Není to já, které nás svazuje, ale my se k němu přivazujeme. Žádné já tu není, ale vy jste svázáni představou, že jím jste. Na tenhle svazek musí být neustále nanášeno nové lepidlo, protože není skutečný.
Nejdřív by tu muselo být něco, co by mohlo být svázáno. Já tvrdím, že jsme ničím (no-thing), které ani svázat nelze. Představa, že jsme něčím, tímto tělem, je tím, k čemu je mysl sebetvořením přivázána. Zájem a pozornost krouží kolem nás jako kolem hlavní postavy příběhu života.
Proto nevnímáme, že se život děje, ale vnímáme ho tak, že se děje nám. Je to šílený egocentrický bludný kruh. Tahle šílenost se projevuje neustálým hledáním, neustálou snahou nalézt úlevu. Je to ale snaha najít úlevu „pro“ někoho, místo „od“ něčeho.
Když se ztotožňujeme s představou, že jsme tímhle já, budeme se snažit osvobodit jako „tohle já“, místo abychom se osvobodili od „tohoto já“. Je to přesný opak. Nevěřím, že můžeme být svobodní jako tohle já. To je vyloučené.
Text je zkráceným přepisem titulků k videu Paula Heddermana "Co je Sebetvoření a co Mysl". Titulky vytvořil Sy_, do podoby článku přepsal Vašek H., editoval Joshi. Paulův web: http://zenbitchslap.com/
