Pád do milosti
Ukázka z knihy od současného amerického spirituálního učitele Adyashantiho.
Jste-li ochotní zabývat se možností, že je možná všechno jinak, než jste si mysleli, otevře se ve vás cosi, čemu říkám „nesmírný vnitřní prostor“ – místo, kde zjistíte, že nic nevíte. To je skutečný začátek konce utrpení – uvědomit si skutečnost, že opravdu nic nevíte. A tím myslím opravdu nic – nevíte vůbec nic, nerozumíte světu, nerozumíte sobě navzájem a nerozumíte ani sami sobě.
Je to něco tak zřejmého, že se nad tím na okamžik pozastavíme a rozhlédneme se kolem. Když se porozhlédneme po světě, který si lidé vytvořili, a zaměříme se na to, jakým způsobem se k sobě navzájem chovají, bude nám z toho zcela zřejmé, že vážně nevíme vůbec nic. To byl jeden z postřehů, který jsem si uvědomil jako dítě: totiž že svět dospělých má v sobě cosi nepříčetného. Všichni se chovají tak, jako kdyby věděli, o co tu jde, předstírají, že vědí, co je skutečné a co ne, tváří se, jako kdyby věděli, co je správné a kdo dělá co špatně. Jenže ve skutečnosti to nikdo netuší. Ovšem to je něco, čeho se bojíme. Nechceme si připustit, že nikdo nic neví.
A znovu se setkáváme s velkou neochotou u většiny z nás – nechceme prožít žádný takový otřes. Jedině snad, že bychom už příliš trpěli – a řekl bych, že vy všichni jste si už vytrpěli hodně –, pak bychom možná byli ochotnější. Možná že prožité utrpení ve vás dokonce probudilo touhu po tomto nesmírném vnitřním prostoru. Možná že už jste ochotní otevřít se představě, že jste třeba něco docela jiného, než co jste si dosud mysleli, že ostatní jsou něco docela jiného, než za co jste je pokládali, a že svět je něco docela jiného, než jste si představovali.
Začít bychom měli, tak jako vždycky, u sebe. To je vstupní brána. Koneckonců celý ten nesmírný prostor je totiž v nás samých. A přesto máme sklon začínat u druhých: „Změň se! Až se změníš, budu konečně šťastný!“, „Kdyby to na světě bylo jiné, byl bych šťastný.“, „Kdyby byla jiná situace, kdybych měl jinou práci nebo kdyby byl můj partner jiný, pak bych byl šťastný.“ Jenže je třeba začít u nás samotných. Nejde o to, abychom se „změnili“, protože když ani nevíme, kdo jsme, těžko můžeme vědět, jak se máme změnit. To první, na co se musíme zaměřit, je naše vlastní já. Je třeba se podívat na to, kdo skutečně jsme. Než se začneme snažit něco na sobě měnit, je třeba, abychom začali poznávat, kdo a co jsme, protože až přijdeme na to, kdo a co jsme, bude to znamenat konec zbytečného utrpení.
Pojďme se tedy na sebe podívat, právě teď, v tomto okamžiku, ať už jste kdekoliv. Sedím tady na židli, jsem tady na tomto místě a dívám se na to, co jsem. A abych řekl pravdu, nevím, co jsem. Zjišťuji, že jsem nevýslovná záhada, mystérium. Zjišťuji, že se mohu pojmenovat jakkoliv, mohu si dát jakoukoliv nálepku, mohu si vymyslet nejrůznější způsoby, jak popsat to, co jsem, jenže to všechno jsou jenom myšlenky. Když poodhalím závoj myšlení, zjistím, že jsem záhada. V určitém slova smyslu zmizím. Jako určitá myšlenka se rozplynu. Zmizím jako představa kohosi. Co spatřím, pokud vůbec něco, bude určitý bod vědomí, cosi, co si uvědomuje, že všechno, co si o sobě myslím, není to, co opravdu jsem. Zjišťuji, že žádná další myšlenka mě nedokáže skutečně popsat.
Co najdete vy, když nahlédnete pod závoj svých myšlenek? Co najdete, když se otevřete tomu, co je za vaší myslí? Co se stane, když se ztišíte, zklidníte a nebudete se hned chytat další myšlenky? Co objevíte? Zeptejte se v duchu sami sebe: „Co jsem ve skutečnosti?“ Nepřichází v tom okamžiku naprosté ticho a klid? A vy si ten naprostý klid v tom okamžiku plně uvědomujete, že je to tak? A není z toho zřejmé, že když se nepohybujeme pouze v rámci své mysli, vidíme, že jsme něco nesmírného, že jsme úžasné mystérium a zázrak, že jsme nehybný, tichý, klidný bod bdělého vědomí?
V rámci tohoto vědomí, uvnitř tohoto nehybného prostoru se může objevovat bezpočet myšlenek. A také se objevuje. Může se projevovat nespočet emocí. A také se projevuje. Projevují se nejrůznějšími způsoby, jaké si naše mysl dokáže představit. Jenže ve skutečnosti jsou to všechno vlastně jen naše představy. Jak jsme přišli na to, že jsou to jen představy? Protože jakmile si je přestaneme představovat, zmizí. Když se přestaneme označovat určitým jménem, zmizí ten, za koho jsme se pokládali a označovali. Až do té doby, než se znovu nějak označíme. Když se však zastavíme a rozhlédneme, ukáže se, že existuje právě jen to rozhlížení, otevřený prostor vědomí a nic víc, protože to, co přijde dál, je jen další myšlenka.
Ukázka je z knihy Pád do milosti.
"…viděla jsem jen přebal knihy, ale bez rozmyslu jsem po ní sáhla. S neznámou vnitřní jistotou otevírám tu knihu a pár prvních slov stačí k tomu, abych cítila, že je to přesně to, co právě teď potřebuji znát. Hovoří o transmisi – přenosu od srdce k srdci, sedím zde a vím, že mé vědomí je propojeno s vědomím té knihy.
Přichází ten krásný prostor klidu a ticha, nadčasového bytí, které mi bylo zvenku přicházející milostí a nalézám to, že to může být můj vnitřní prostor – má podstata, má přirozenost, má skutečnost, která ke mně promlouvá. Že toto může být mé já mnohem více než to, kterým jsem se označila ve svých myšlenkách. Krásné poznání, nemusí to být zvnějšku přicházející, ale z mého nitra vyzařující, vyvstávající…" Hanka P.
