Buldoček jako cesta k prázdné mysli

Často se necítíme v dnešní době a v tomto světě „doma“. Pořád máme pocit, že nám něco chybí, a tak to pořád hledáme v jiných světech. Jenže jediný život, který máme, je ten, který probíhá tady a teď.

Tedy ne jinde a ne jindy. A na tom mě fascinuje to, že abychom tento pocit neoddělitelnosti, nebo, chcete-li, jednoty mohli prožívat, nepotřebujeme žádné speciální (zdůrazní) dovednosti, oblečení, prostor, gesta nebo hudbu. Můžeme ho prožít v každé situaci našeho „běžného života.“ (odmlčí se) Svým způsobem si nemůžeme vybrat, že se narodíme. Někdo může namítnout, že ano, ale to by bylo na delší rozhovor. (usměje se)

Řekněme, že si to prostě vybrat nemůžeme – podobně jako si nemůžeme vybrat, že se ráno probudíme. Prostě se probudíme do svého života. A ten tady máme a hotovo. Tak proč utíkat do jiných světů a vysněných podob budoucnosti? Proč tu spokojenost a spojení nevnímat v našem každodenním životě už tady a teď?

Informačního smogu kolem nás stále přibývá. Žijeme v určitém napětí. Řešením je zklidnit se a ponořit do sebe.

To ano, jenže často se stává, že když se rozhodneme zastavit a usednout, tak zjistíme, že nevydržíme nehybně sedět nebo že se nám nedaří vyprázdnit mysl, aby v ní nebyly rušivé a otravné myšlenky. A protože se nám to nedaří, tak místo abychom se vnitřně zklidnili, tak jsme v ještě větším stresu... a zároveň všechny svoje další snahy vnést klid do svého života uzavřeme s tím, že „to není nic pro mě“. A to je škoda. 

Bylo by fajn, kdyby se nám ale podařilo zůstat v tomto vnitřním klidu, tedy meditaci nejenom ve stavu skutečného fyzického klidu, ale také během běžných každodenních činností, třeba při mytí nádobí.

Jenže tím se dostáváme k otázce, co to vlastně meditace je. Nechci zabíhat do zbytečných podrobností, jenom řeknu, že význam, v jakém se slovo „meditace“ v češtině běžně využívá, úplně přesně neodpovídá jeho skutečnému významu. Protože český výraz pro meditaci je „rozjímání“, hloubání či usebrané přemýšlení nad něčím. A to dokážeme všichni (zdůrazní). Hloubat nad něčím dokážeme v sedě i během nějaké činnosti, třeba když myjeme nádobí. Nebo když se jdeme projít do přírody.

O co tedy v tom všem vlastně jde?

Meditovat si nebo snít o něčem je úplně v pořádku. Ale potřebujeme se také občas umět osvobodit od myšlenek, být v kontaktu i s něčím dalším, prostě prožívat (zdůrazní) všechno, co je teď a tady – ne někde jinde a ne někdy jindy. Rád objevuji a zkouším, co nás roztěkané a zahlcené lidi dokáže přivést zpět. K tomu slouží celkem jednoduché techniky, říkám jim experimenty, protože se díky jim nic nového neučíme ani netrénujeme, ale ověřujeme, jaká je v dané chvíli skutečnost. A protože jsme každý jiný, každému vyhovuje a funguje něco jiného. (odmlčí se) Život prožíváme jenom díky našim smyslům. Co víc nás přivede do přítomnosti než naše vlastní vnímání! Díky němu vnímáme přítomný okamžik napřímo– ne díky našim myšlenkám nebo představám...

Baví mě pracovat s tělem a používat jeho smysly. Každý smysl a vjem je pro mě pomyslnou vstupní branou do onoho stavu neoddělitelnosti; jednou z nich je pohyb našeho těla: Když zavřeš oči a plně se soustředíš na pomalý a velmi malý pohyb svého těla nebo třeba jenom ruky, všimneš si, že současně můžeš prožívat i klid. Klid a pohyb se tedy nevylučují. 

Jak je to možné? 

Když pozoruješ a soustředíš se na část svého těla, která je v pohybu, v určité chvíli se na to začneš dívat jako na vjem (zdůrazní) toho, co se hýbe. Třeba vjem tvé hýbající se ruky. A pak si můžeš všimnout, že tento vjem se „děje“ v tvém poli vnímání, v tvém vědomí, které je ale současně neustále klidné. Tak, jako se tvá ruka hýbe vefyzickém prostoru, tak se vjem tvé ruky hýbe v prostoru tvého vědomí – tedy uvnitř tebe samotného.

Tenhle prožitek nám může hodně pomoci během dne, kdy nevíme, kam dřív skočit; stačí si uvědomit a vnímat, že celá situace, kdy jsme v zápřahu, sice probíhá dost hekticky, ale současně probíhá v širším prostoru, který je klidný. A tím je klid našeho vědomí.

To je moment, kdy si uvědomíme onoho „pozorovatele“, který je uvnitř nás.

Ano a jde to ještě dál: Uvědomíme si, že jsme větší než naše fyzické tělo, že nejsme v našem těle, ale naše tělo je v nás. Že je to přesně obráceně, než běžně vnímáme. Protože jak vnímáme své tělo? Skrze naše smysly a tělesné vjemy. Díky tomuto experimentu ale prožijeme to, že naše vědomí vnímá naše tělo, tedy že vnímáme své vlastní tělo „uvnitř sebe“. Což úplně převrací perspektivu toho, jak se na sebe běžně díváme. A mně se na tom líbí, že to je vlastně ohromně jednoduchý experiment, který každému z nás umožňuje na vlastní kůži prožít teoretické a nicneříkající „Můžeš být v klidu, i když se hýbeš“ nebo tak trochu náboženské „Tvůj duch je větší než tvoje tělo“.

Co když někomu jeho myšlenky skutečně poutají pozornost natolik, že není schopný vnímat sám sebe skrze své smysly?

V takovém případě lidé často volí radikální řešení: „Zbavím se myšlenek!“ A o to se pak často při tom, čemu říkají meditace, snažíme: vyprázdnit mysl a nemít žádnou myšlenku. Jenže to zezačátku vůbec nemusí jít tak lehce, jak se řekne, zvlášť když se v mysli pohybujeme celý den a celý život. V takovém případě doporučuji pravý opak: Ne s myšlenkami bojovat nebo se jich zbavovat, ale dát jim cíleně pozornost tím, že si z nich jednu vybereme a věnujeme se jí. Pro tenhle experiment si teď zavři oči něco si představ, třeba buldočka. Vidíš ho, jak vypadá – a také vidíš, kde právě sedí. Většinou to je uprostřed nějakého tmavého prostoru, který jsme si blíž nenadefinovali, stačí, že ho vidíme. To je prostor našeho vědomí. A teď ho, chudáka, který je tam uvázaný, pusť a dovol mu dělat, co ho napadne, vlastně co tebe (zdůrazní) napadne. Nech ho poskakovat, pobíhat sem a tam, nahoru, dolů... Co je na tom ale to nejzajímavější: Ať běhá, kam chce, pořád má kolem sebe spoustu prostoru.

Co nám to mezi řádky říká?

Že prostor našeho vědomí sahá daleko za hranice několika centimetrů naší hlavy! Že není vůbec ničím omezené. Že naše myšlenka je pouze určitou „věcí“ v naší mysli a že nikdy (zdůrazní) nemůžeme svou hlavu zaplnit svými myšlenkami. Protože myšlenky vlastně neprožíváme, jako by byly v naší hlavě, ale v prostoru našeho vědomí. To si koneckonců můžeme také vyzkoušet, když začneme do prostoru s pejskem sypat další a další myšlenky: „Ty jsi hodný pejsek“, „Ty jsi ale zlobivý pejsek“, „Přines!“, můžeme přidat dalšíbuldočky a ještě další a další...

Ale i když hromada buldočků a myšlenek roste a roste, nikdy nemůže prostor mysli zaplnit. Protože vždycky (zdůrazní) je kolem této hromady myšlenek nějaký kousek volného prostoru. A současně, možná trochu paradoxně, můžeme touhle metodou docílit efektu vyprázdněné mysli.

Tak to mě zajímá, jak toho chceš dosáhnout s hromadou aportujících buldočků...

V tom je právě ta pointa: Když se soustředíme na jednu malou myšlenku, v tomhle případě zpátky na jednoho jediného psíka, a současně na ten obrovitánský prostor kolem něj, nikde v něm nevidíme žádnou jinou myšlenku. Prázdná mysl... A to je přesně to, k čemu se jindy snažíme dojít svým úsilím! Jenže tady, místo toho, abychom se myšlenkám bránili nebo s nimi bojovali, si naopak jednu do mysli čistě záměrně vložíme.

Pro to podle mě tento experiment funguje. A také pro určitý prvek hravosti, který je mimochodem přítomný v každém experimentu, o kterém jsme mluvili. Je to stejná hravost, se kterou dítě něco zkoumá. Protože ho to prostě zajímá a tento zájem je doslova a do písmene prosáknutý do každé buňky jeho těla a je jím nasycena i jeho mysl. Pro mě osobně jsou všechny tyhle techniky způsobem, jak být jednoduše ve spojení s tím, co je, s tím co prožívám uvnitř sebe i kolem sebe – nebránit se a neutíkat někam jinam, prostě nevzdalovat se skutečnosti.

-----------------------------
Autor článku: Rina Komorádová, zdroj: http://magazin.maitrea.cz

• Tweet