Živoucí přítomnost
Je možné vstoupit za běžné vnímání času a prostoru a prožívat svět jako živoucí Přítomnost?
Když jsem se vrátil ze svých cest za původními obyvateli Indonésie a Nepálu zpátky do Severní Ameriky, velmi rychle jsem zjistil, že mnoho aspektů mé vlastní kultury mě mate a uvádí do rozpaků. Předpoklady, které jsem do té doby považoval za samozřejmé nebo které jsem od svého dětství měl za zjevné a neochvějné pravdy, mi nyní dávaly pramalý smysl. Například víra v autonomní „minulost" a „budoucnost". Kde se nacházely tyto neviditelné říše, které měly takovou moc nad životy mojí rodiny i mých přátel?
Připadalo mi, že všichni lidé, které znám, vynakládají ohromné úsilí na přemýšlení o minulosti a snaží se ji zadržet — přímo posedle fotografují a natáčejí videokamerou různé události a přitom ustavičně plánují budoucnost a současně z ní mají strach — bez ustání platí pojištění za svoje domy a auta, a dokonce i za svá vlastní těla. V důsledku všech těch obav o minulost a budoucnost se mi v tomto mém otevřeném, nově probuzeném stavu vědomí zdáli být všichni ti lidé podivně nevšímaví k událostem, které se všude kolem nich v přítomnosti odvíjejí. Zdáli se být naprosto slepí ke všem těm jevům, vůči nimž jsem se musel stát citlivým, abych během své terénní práce mohl komunikovat s domorodými kouzelníky: vůči životům ostatních zvířat, sotva patrným pohybům hmyzu a rostlin, řeči ptáků, dotekům větru i vůči plynutí zvuků a vůní... Moje rodina i moji staří přátelé se zdáli byt všichni tak nevšímaví ke smyslové přítomnosti světa. Přítomnost pro ně nebyla nic než pouhý bod, ono nepatrné teď, jež odděluje „minulost" od „budoucnosti". A skutečně, čím víc jsem se svou rodinou a se svými přáteli mluvil, tím víc jsem cítil, jak se moje vědomí odděluje jakoby tabulí odrazného skla od života země...
Abych sám úplně nesklouzl do civilizovaného zapomnění lineárního času, vymyslel jsem si tehdy jedno užitečné cvičení. Zvu vás, abyste si ho vyzkoušeli, až budete někdy příště ven-ku. Stoupnu si na nějaké místo s relativně otevřeným výhledem — zvlášť vhodný je nízký kopec nebo rozlehlé pole. Trochu se uvolním, několikrát se zhluboka nadechnu a rozhlédnu se kolem. Potom zavřu oči a začnu vnímat celý ten náklad své minulosti — celou tu spoustu událostí, které vedou k této chvíli. A pak přivolám do svého vědomí i celou svou budoucnost — všechny ty plány a možnosti, které čekají na své uskutečnění. Představuji si tuto minulost i tuto budoucnost jako dva obrovské balóny času, oddělené od sebe jako baňky přesýpacích hodin, a přesto spojené dohromady v téhle jedné jediné chvíli, když tady sto-jím a přemýšlím o nich. A pak, velice pozvolna, oběma těmto obrovitým nádobám času dovolím, aby svým obsahem začaly prosakovat do tohoto nepatrného okamžiku, který se nachází mezi nimi, do přítomnosti. Pomalu, zpočátku nepostřehnutelné, začíná přítomná chvíle narůstat. S tím, jak je vyživována prosakováním z minulosti i z budoucnosti, její proporce rostou, zatímco rozměry minulosti a budoucnosti se zmenšují. Zanedlouho je přítomnost velice objemná, zatímco minulost a budoucnost se smrskly v pouhé uzly na okraji tohoto obrovitého prostoru. V tom okamžiku nechám minulost a budoucnost zcela rozplynout a otevřu oči ...
Když si ve své představivosti dovolím rozpustit minulost a budoucnost v bezprostřednosti přítomné chvíle, pak se samo „přítomné" rozšíří a stane se obklopujícím polem přítomnosti. A tato vibrující živá prezence spontánně zaujímá určitý tvar a obrys okolní vnímatelné krajiny, jako by to byla její přirozená podoba! Domnívám se, že je to právě tato pozoruhodná souvztažnost mezi konceptem času („přítomností") a prostorovým vjemem (tou obklopující přítomností země), která jak se domnívám, vysvětluje relativně stabilní a spolehlivou povahu této zkušenosti a přivádí mě k otázce, zda „čas" a „prostor" jsou opravdu natolik odlišné, jak mě to učili. Žádný z aspektů této říše není striktně časový, neboť je složena z rozprostraněných věcí, které mají svou hustotu a hmotnost, a rozšiřuje se v prostoru na všechny strany kolem mne — od blízkých stromů až po vzdálená mračna. A přesto neexistuje rovněž žádný aspekt, který by byl ryze prostorový nebo staticky — neboť každé vnímatelné jsoucno, od kamenů přes vánek až k mému opodál stojícímu autu, se zdá vibrovat životem a cítěním. V této otevřené přítomnosti nejsem s to od sebe oddělit prostor od času, respektive čas od prostoru. Jsem cele pohroužen do světa.
--------------------------
Ukázka je z knihy David Abram: Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě, vydala DharmaGaia. Více informací o knize zde.
Témata tohoto článku: prožívání
