Začni tím, že si uvědomuješ - Sailor Bob

Bob: Na úvod bych vám chtěl položit následující otázku: Je možné popřít existenci uvědomování? Začněme tímto prostým faktem, že tímto již jste. Není nutné zacházet do složitostí. Tak kdo se odváží začít? Je vás tu dost. Proč jste sem přišli? Chcete to prozkoumat? Tak tu jen tak neseďte a ptejte se, argumentujte, ať odsud neodejdete plni pochybností a otázek! Proč jste sem sakra přišli? Pokud mate nějaké nejasnosti, tak se ptejte, ať se to vyjasní.

Tazatel: Všiml jsem si, jak se mé uvědomování zaměřuje a drží mého ega. Myslím, že v něm chce opravit to, co bylo narušeno.  Rozumíte, co tím chci říci?

Bob: Moc ne. Kdo jsi – uvědomování nebo ego?

T: Chtěl bych se ztotožnit s uvědomováním, ale uvědomuji si mnoho vzorců, na základě kterých jednám.

Bob: Hmm,takže se ztotožňuješ s uvědomováním a říkáš, že uvědomování se zaměřuje na ego. A odkud si myslíš, že přichází ego, pokud ty jsi uvědomováním? Co se drží čeho? Uvědomování je tu jako první. Drží se uvědomování ega nebo se ego objevuje v uvědomování?

T: Když mě to zase unese pryč ...

Bob: Ano, samozřejmě, ze zvyku tě to unese, protože jsi to ještě pořádně neprozkoumal. Co je ego?  

T: Moje zvyklost, podmíněnost.

Bob: Ano.  Náš rozum obvykle pojmenuje naše vnímání přítomnosti jako “Já jsem”. A my k tomu během života postupně přidáváme naše další zkušenosti a události. Sami si zformujeme představu, které věříme. Věříme, že to jsme my. Zformovali jsme sami o sobě obraz, ve který věříme. Ten obraz se, živený naší vírou, stává pevnější a pevnější. A to je to čemu říkáme ego – naše vnitřní centrum, vztažný bod. A vše k tomuto imaginárnímu centru vztahujeme. A v tomto vztahu je problém, protože pokud se něco k něčemu vztahuje, tak vzniká dualita.

Ale my si ukazujeme, že v nedvojnosti dualita neexistuje. Jedno existuje bez druhého. Tedy - veškerá dualita je pouze v projevu. Víme, že ve světě nemůže být den bez noci, ticho bez zvuku, pohyb bez klidu, zima bez léta. Pokud se něco nemůže objevit duálně, neprojeví se to vůbec. Ale vše se pouze takto jeví. Projev je pouze vibrující strukturou energie, která se zdá být pevná a tuhá, stejně jako vibrující struktura energie založená na událostech a zkušenostech, které říkáme ego nebo já. To je také zdání. A bylo někdy uvědomování nějak znehodnoceno něčím, co se v něm projevovalo? A může se něco projevit bez uvědomění?

T: Ne.

Bob: Za co se tedy považuješ? Za smyšlené ego nebo za esenci, tu životní esenci, čistou energii, která proudí tělem a bez jakékoliv síly a zcela přirozeně umožňuje tělesné funkce – dýchání, bití srdce, růst vlasů a nehtů, trávení… až po buněčné dělení? O těchto věcech nemusíš vůbec přemýšlet, že? Bez této životní energie ani nemůžeš mít myšlenky, že? Bez této životní energie nemůžeš přemýšlet ani o egu! Tato esence vytváří všechny myšlenky, které jsou základem toho, čím je ego především – sbírkou představ. Za co se tedy považuješ, čím jsi? Jsi tímto přítomným bytím nebo popisem tohoto vnímání – tedy myšlenkou “Já jsem”?

T: Takže myšlenky, které se formují v mé mysli, musím zřejmě rozpoznat a přijmout, abych od nich byl osvobozen, že? 

Bob: Uvědom si, rozpoznej, čím jsou. Protože, co jsou myšlenky? Myšlenky jsou vibrující formací esence. Tou samou esencí, která je ve všem. Esence, která má různé projevy – nalezneme ji vibrující v různých strukturách, tvarech a formách. Ale je to pouze jedna vibrující esence. Základní esence. Nejsi projevenou formou. Jsi touto esencí.
Už Buddha před tisíci lety mohl říci, že prázdnota je formou. Nazval ji “vědomou prázdnotou.” To neznamená, že my jsme si vědomi, ale že tato prázdnota je vědomá - je plná uvědomování a inteligence. Projevy se objevují v prázdnotě, v prostoru. A projevy se stále různě tvoří a mění tvar. Např. zlato může mít různý vzhled -  různou formu – můžeme mít zlaté náušnice, zlatý náramek, zlatý náhrdelník – ale stále je to zlato. Stejné je to např. i s vodou – voda může mít různé projevy, ale stále je to voda. Různé formy, jedna podstata. Podstata, která se nikdy nemění. Základní esence. Takže Buddha mohl své tvrzení také obrátit a říct, že forma je vlastně prázdnotou.

T:  Mohl bych říct, že se nemohu spojit s vědomím, protože to je to, čím jsem? A myšlenky nejsou moje, a proto je nemůžu vlastnit. Jen se objevují a mizí?

Bob: To je velmi dobře řečeno, ale musíš si uvědomit, že tu nejsi “Ty”, kdo by mohl mít nějakou myšlenku. Ta velká představa “Tebe” je pouze vymyšlenou entitou. Není tím, kdo jsi. A jak jsi říkal, uvědomování nemůžeš uchopit. Není to věc. Nemá tvar, formu, ani strukturu. Ale nemůžeš toto uvědomování popřít.

Uvědomte si to, spatřete to! Je tu v této místnosti někdo, kdo si není vědom? Uvědomte si: “Ne, nejsem nevědomý” Tak – co tedy musíte být? Pokud nejste nevědomí, musíte být vědomí, uvědomující si. Změnilo se něco? Nebylo to tak vždy? Nejste tím, co si uvědomujete, ale tím, co si uvědomuje. Neuvědomujete si vědomí jako nějakou věc. Ale je to základ, ve kterém se vše objevuje, pobyde, a opět zmizí. Nic k tomu nemůže být přidáno, nic z toho nemůže být odebráno. Nelze to znečistit. Nelze to zkazit.

T: Doporučuješ nějakou praxi? Například sebedotazování? Ptát se: “kdo jsem”?

Bob: Mnoho let si lidé kladou otázku “Kdo jsem?” a snaží se vypátrat odpověď. Spíše se ale ptejte: “Kdo pokládá tuto otázku?” než “Kdo jsem?”.Pak přijdete na to, že tazatel je otázkou samotnou. Oboje jsou pouhé myšlenky a koncepty. A otázka nemůže existovat bez tazatele a tazatel bez otázky. Zmizí-li jeden z nich, zmizí i ten druhý. Kam nás to tedy dovede?

T: Ale není tohle právě smyslem praktikování? Rozpustit své “já”?

Bob: Jak dlouho už provádíš své techniky?

T: No já příliš nepraktikuji.

Bob: Tak čeho se obáváš?

T: Jen mne zajímá, jestli doporučuješ nějaké techniky…

Bob: Ne, já určitě ne. Neboť “já” je příčinou všech problémů. A kdo by vlastně praktikoval? Bylo by to “já”, které praktikuje, aby dosáhlo konce svého praktikování. Jestliže se ptáte: “kdo je tazatel?”, “kdo se ptá?”. Odpovědí je: “jsem to já”.

T: Nepochází tyto techniky z metody tzv. neti-neti (ani toto, ani toto), o které si Ramana Maháriši myslel, že vytváří příliš mnoho mentální aktivity?

Bob: V ptaní se “Kdo jsem já, kdo jsem já?” vynakládáme mnoho mentální aktivity. A lidé se na to ptají roky a nikdy nenaleznou odpověď. Proč? Možná se dívají nesprávným směrem. Pro odpověď se obracejí na svou mysl.  Co je špatného na tom, co se děje právě teď, když o tom nezačneme přemýšlet?

Když přestaneme přemýšlet, co se stane? Nic. Nemůžeme říci, je-li to dobré nebo špatné, ale přitom nepřestáváme dýchat, srdce nepřestává bít, vlasy a nehty stále rostou – pozastavili jsme myšlení a přesto se v nás děje mnoho činností. A v této chvíli, v tento moment, jsme tu dříve než mysl – jsme základem, do kterého přichází další myšlenka. Pokud bychom byli touto myšlenkou – pak tedy, když jí zastavíme – bude to i náš konec. Ale my tím neskončíme. Přichází další a další myšlenky. A tímto si uvědomujeme rozdíl mezi čistou inteligencí a myšlením.

T: Takže se zaměřuješ na “mananasa” - zničení myšlenky?

Bob: Kdo se ji chystá zničit? Myšlenku vytváříš ty nebo se myšlenky objevují?

T: Myšlenky se objevují.

Bob: Správně. A myšlenka je tatáž základní esence – jen v jiné formě, jiné struktuře. Není třeba ji ničit. Nech ji jen objevit, pozoruj ji – a ona zase zmizí – a tebe to nemusí nijak zatížit.

Použijme metafory. Půjdete dolů k oceánu a já vám řeknu, abyste mi přinesli kbelík modré vody z moře. Budete si myslet, že jsem blázen. Vy víte, že nikdy nemůžete získat kbelík modré vody z moře. Ale moře se vám vždycky bude jevit jako modré! Jistě, můžete sejít k moři a obdivovat ho, jak je krásně modré, nádherně modré, atd. atd. Ale přitom víte, že ta voda nebyla, není a nikdy nebude modrá! Ale i přesto se vám stále bude moře jevit jako modré, ale nejste tím nijak svázáni.

Starý text říká: “Poznej pravdu a pravda Tě osvobodí.”  V momentě, kdy víte, že nejste entitou sestávající se pouze z těla a mysli, tak víte, že nejste oddělenou osobou a jste od této představy osvobozeni. Už tomu nemůžete věřit. Přesto stále myslíte, vidíte, cítíte…

Kdo to tedy dělá? Není to stále ta samá esence?  Esence, která bije srdcem, dýchá a také přemýšlí. Přemýšlení nevytváří nějaký “myslící”, myšlení se děje. Když říkáte “Já myslím”, vytváříte subjekt – toho, kdo myslí – a zároveň i objekt – myšlenku. Vytváříte dualitu mimo ne-dualitu. V momentě, kdy myšlení, zrak, chuť, hmat, čich a sluch fungují, objevuje se myšlenka: “Já vidím. Já vidím židli.” Právě tímto vznikl subjekt/objekt – dualita. Shakespeare řekl již před lety: “Nic není samo o sobě ani dobré ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme.”

Totéž tvrdil i Nisargadatta. Absolutně nic vám nemůže způsobit žádné potíže. Pouze ve vaší představě. Váš problém vzniká pouze tím, co si představujete, myslíte. Ale vás to již nemusí zatěžovat. Vy víte, že myšlení je jen vibrující a měnící se energie, základní esence – jen v jiné formě. V momentě, kdy si toto uvědomíte, pak tu už není nic, co by vás mohlo svazovat. Dříve jsme si mysleli, že “já” je něco skutečného a vše jsme k tomu vztáhli. Vytvořili jsme fikci – naše ego (referenční bod, vnitřní centrum), něco, co může mít problém.

T: Tedy jednoduše řečeno – dovolme egu zmizet – skončeme s identifikací?

Bob: Pochop, že ego je fikce. Nikdy neexistovalo. To je to, co potřebuješ udělat.


Zdroj: http://urbangurumagazine.com/?p=522
Překlad: Kateřina

__________________________________________________

Líbí se ti články na tomto webu? Dej mi to prosím vědět formou malého čtenářského příspěvku. Podívej se, jaké jsou možnosti zde. Děkuji předem za tvou podporu! Joshi

Témata tohoto článku: Sailor Bob

Tisk

• Tweet