Všechno, co žiješ, se dá změnit
Člověk je proces, a když se na něco zaměří, později se tím stane. Pochybujete? Právě okolo slova „nevím“ se točil celý náš rozhovor se stand-up komikem, spisovatelem, moderátorem, vědomím Jiřím Charvátem. Dotazování o tom, co je a není skutečnost, ho sesadilo z kancelářské židle a postavilo před zraky publika, aby si potvrdil, že celý život je možná jen naše vlastní iluze.
Co tě naposledy rozesmálo?Já to mám tak, že se moc nesměju. Tím, že dělám humor profesionálně, znám jeho zákonitosti. Takže když se kolem mě stane něco vtipného, uvědomím si, jaký v tom byl vzorec, pošimrá mě to možná v páteři, ale asi se pravděpodobně nezasměju nahlas.
Je to prokletí stand-up komiků?
Za prvé oni tráví čas v hodně těžkých a bolavých tématech, protože humor vychází z bolesti. A za druhé znají jeho zákonitosti, takže pro ně humor už není taková úleva jako pro běžného člověka.
Chodíš si do marnosti pro lehkost, jak zní jedna z tvých pronesených vět?
Hodně to pro mne souvisí. I ty moje dosavadní životní poznání mě vrhla do nějakého prostoru, kde se nachází marnost a lehkost zároveň. Připadá mi, že jsou to dvě strany téže mince. Být jen pozorovatel v sobě nese obrovskou lehkost, ale zároveň je v tom daná marnost, protože si připadám, jako bych byl přikurtovaný sám v sále multikina, kde mi každé ráno rozkapou oči, koukám se na plátno, a pak jdu večer zase spát. Tudíž má to pro mě obě ty polohy. Lehkost, protože s tím nemůžu nic dělat, a marnost z těch samých důvodů.
Kam až sis musel zajít, abys dnes dokázal mluvit s nadhledem, vtipem i hloubkou?
U mě je tou branou psychedelická zkušenost. Většinu svého života jsem byl introvert a sociálně plachý člověk, což stálo i za rozchodem mého nejdelšího vztahu. Tomu děvčeti připadalo, že se otevřeně nebavím s jejími příbuznými a přáteli. Řekl jsem si na to konto, kde je můj největší deficit, a protože jsem ho chtěl nějak napravit, přihlásil jsem se do školy improvizace. Fascinovalo mě, že mozek vejde do prázdna na podium, kde úplně z ničeho odehraje hodinové představení. Já šel tehdy na podium, měl vše namemorované a úplně se klepal. Potkal jsem v této škole jednoho kamaráda, který mě pozval na ayahuascu, a ta mi změnila dosavadní myšlení.
Jak?
Do té doby jsem byl objektivista a myslel jsem si, že se pohybuju světem, který je. Tam jsem zjistil, že se tohle celé nějakým způsobem, alespoň z té subjektivní zkušenosti, děje ve mně. Není to tak, že existuju já ve světě, ale svět, který prožívám, existuje ve mně. Tohle není skutečnost, ale odraz mojí nervové soustavy. Tam v prostoru nejsou žádné zvuky a barvy, vznikají až tady. Čili já nežiju svět, žiju svoji perspektivu. Svoji biologii.
Pár let nato přišla druhá zkušenost s žábou.
Ta je proti ayahuasce specifická v tom, že má integrační dobu. Tudíž mě žába ještě dalších čtrnáct dní budila ze spánku každou noc ve čtyři hodiny ráno, skoro na minutu přesně, zpoceného a s tou samou zprávou jen v menším: „Ty neexistuješ, já je iluze, já je koncept. Tohle není skutečnost, tohle je tvoje perspektiva. Všechno co žiješ, se dá změnit.“ Nastalo u mě obrovské „nevím“, co je to skutečnost. Měl jsem podezření, že by to mohla být nějaká simulace, kde si můžeš prožít, co chceš. Řekl jsem si, že to musím nějak empiricky ověřit. Kdybych umřel dřív, než bych to prubnul, tak by to byla škoda. (směje se)
Co jsi udělal?
Napadlo mě, že jestli je možné živit se humorem, tak to celé není doopravdy a jde jen o simulaci. Povedlo se to. Takže si myslím, že to vlastně není doopravdy. Mám pocit, že tady opravdu vůbec nejsem. Je tu vědomí a nějaký jeho obsah. Není tady konatel, je to jedna věc, která se děje. I to, že jsem odešel z práce a rozhodl se být stand-up komikem – tady není nikdo, kdo si to řekl. Je to jen další věc, která se přihodila v prostoru.
Ty jsi to vzal jako vtip a on vyšel.
Ano, v podstatě celý lidský život mi připadá jako vtip. Má podle mě i tu tragickou strukturu, protože kdykoli může skončit, ani nevíš kdy. Je to ještě divnější než vtip. Ve vtipu máš alespoň expozici, překvapení, ale tady my vůbec nevíme.
Tady je to jedno překvapení za druhým.
Tady není ani pointa, jen neustálé objevování. A stejně nevíš, že to doopravdy je. Neustále se vše mění podle toho, co si myslíš. Tím pádem je to nepoznatelné. Dva roky si myslím tohle, tak je to takové. Ono se to vše ohýbá podle tebe.
Stále máš trému, když jdeš na podium?
Mám. Teď nedávno jsem vystupoval na stand-up večeru a po koronaviru jsem podiím odvyknutý, takže jsem zažíval trému. Je zajímavé, že na podiu je skutečně důležitější to, jak se cítíš, než to, co říkáš. Fungují tam zrcadlové neurony - lidé si tě načtou a pak se cítí stejně jako ty. Když vidíš na podiu člověka, který je jako doma a užívá si to, tak se na jeho emoci vezeš a máš stejný pocit. Když vidíš někoho, kdo je tam v nekomfortu, modlíš se, ať už ho odnesou z podia pryč, abys netrpěla s ním. Zní to až jako velmi cheesy (lacině pozn. red.), ale i na vystoupení, jako všude jinde v jiné konverzaci, je odpovědí naladit se do lásky. Buď se naladíš do lásky k sobě a k lidem, nebo jsi ve strachu. To mi připadne jako základní dichotomie v každém okamžiku. Na psychedelických látkách ještě extra. Jakmile se tam začneš bát, jdeš do totální paniky a prožíváš i ošklivé vizuály. Když naopak začneš důvěřovat, volant se prudce strhne do extáze.
Jak si vybíráš myšlenky, kterým věříš a kterým ne?
Po psychedelické zkušenosti jsem dlouho hledal někoho, kdo pro mě celý zážitek chytí do slov tak, abych tomu uvěřil a nebylo to ujetý. Mám pocit, že mysl se potřebuje chytit nějaké kotvy, aby úplně neplavala. Objevil jsem si pro sebe neurovědce a filozofa Sama Harrise. On vlastně tvrdí to, co já jen opakuju, protože mi to na ten můj zážitek sedlo. Říká, že když dáš stranou všechny koncepty, existuje jen vědomí - někdo tomu říká bytí, někdo bůh. Sam Harris je ateista. Říká, že neexistuje já, je jen vědomí, já je iluze. Všímám si toho i v běžném životě, kde psychedelická zkušenost pokračuje, akorát už to nejsou barvičky a tapisérie, ale to, co vidím je model, který si vytvořil můj mozek. Učím se v tom fungovat a občas se pinkám mezi různými náladami.
Jak pracuješ s obdobím strachu?
Mám stále pocit, že nejsem konatelem. Tím pádem, když období strachu přijde, můžu počkat, až odejde, ale taky někdy padám zpátky do paniky samotné. Občas se mi zasteskne po tom, kdy jsem si myslel, že mám něco v rukou. Že jsem věděl, kým chci být. Dnes už tomu nevěřím. Vzniká tím obrovský paradox.
Čemu tedy věříš, co je tvůj zdroj síly?
Nemyslím si, že je něco pevného, k čemu bych se mohl usebrat. Možná mne chlácholí to, že to není doopravdy. Že je to jedno.
Takový koncept Matrixu?
Já si připadám jako v Matrixu. Popravdě Matrix bylo to, co jsem si odnášel z první ayahuascy. Já totiž vidím, že je to proud, který se děje sám. Jakmile se začnu bát, tak je to špatné. Když tomu začnu důvěřovat, tak je to dobré. Vidím, že tohle ale taky neovládám. Občas přijde období strachu a mně je špatně a přijde období důvěry a mně je dobře.
Řekl sis, že budeš stand-up komikem. To se teď děje. Jaký bude další proces?
Jak já jsem stand-up komik? Co to znamená vůbec? Já tady nejsem. (Smích.) Mám pocit, že tím, jak moc lpíme na příbězích, ať už je to stand-up komik, novinářka nebo jakýkoli jiný, tak nám z toho neustále zatéká nespokojenost do života. Visíme na příběhu. Aby člověk nějak příjemně fungoval v životě, tak si musí vymyslet příběh, po kterém jde, protože mysl baží po smyslu a potřebujeme mít pocit, že to někam vede. Zároveň když tento příběh neumíš pustit, stává se zdrojem obrovského utrpení, protože ty ve většině života nic z toho ve skutečnosti nejsi. Protože ty tu vůbec nejsi. Podle mě je pro spokojený život potřeba umět si vymyslet příběh, umět ho držet a zároveň ho umět kdykoli pustit.
A zpátky k tvému příběhu…
Mně se líbí a dává mi smysl ulevovat lidem humorem. Pojmenovávám věci, které v lidech někdy hlouběji, někdy mělčeji bolí. Lidé tak zjistí, že to není osobní prokletí, ale sdílená lidská zkušenost. Jenom na sebe hrajeme, že jsme kompetentní a máme vše pod kontrolou. Zároveň když to ještě opatřím humorem a nějakými jazykovými prvky, které publikum rozesmějí, tak jde o velmi úlevný proces, ve kterém se dokážeš i těžké situaci zasmát. Zjistíš, že slečna vedle tebe a bělovlasý pán před tebou to mají asi taky stejně, a protože jsme se tomu dnes večer zasmáli, tak asi ještě neumřeme, ještě nás to nepřemůže. Takže to je moje mise, která mi v tuto chvíli dělá dobře, ale vím, že je to celé vymyšlené.
Jiří Charvát je spisovatel, komik, moderátor, copywriter, speaker, lektor a kreslíř. Říká lidem, co nechtějí slyšet. A oni se smějí. Autor knihy Eskejp a dvojnásobný vítěz mistrovství České republiky ve slam poetry nastoupil svoji cestu sebepoznání skrze psychedelické zkušenosti s ayahuascou a látkou z ropuchy Bufo alvarius. Rozhovor vedla a pro zivotvpritomnosti.cz připravila: Lenka Nechvátalová (Australenka).
Témata tohoto článku: čeští autoři
