Smutek byl jistě stálým společníkem mnohých z nás a přesto jsme spokojeni s výkladem toho, čím je. Co když zármutek ale není tím, čím se být zdá?

Co když je to hluboké vyzvání k návratu do autentické pravosti a přirozenosti? Co když uvnitř svého srdce víte, že smutek je zdravou reakcí na lidský stav zmatku a utrpení?

Všechno v přírodě má svou funkci a funkcí deprese je, aby se rozpustil pocit izolace a zbytečných obran.

Všichni víme, že když nás zaplňuje žal, není úniku. Každý z nás zažil, že hloubky smutku jsou ohromné. Pro některé z nás existují okolnosti, které se zdají být příčinou smutku a jeho udržování. Jiní k němu přesto nemohou dohledat příčinnou událost. Jakmile jej v obou případech hluboce procítíme, je příliš velkým na to, aby byl jen náš.

„Nedotýkejte se na okamžik onoho příběhu smutku, povšimněte si jen jeho bezedné hlubiny. Co odhalí?"

Přemýšleli jste už někdy nad schopností cítit takto hluboce?

Čím to je, že můžeme prožívat ztráty a zklamání našeho srdce? Existuje toho o nás přesto tolik, co zůstává nespatřeno.V naší nevinnosti, jsme poslouchali myšlenkové interpretace o tom, kdo jsme, a co se děje v našem životě. A přesto je v pozadí přítomna tato inteligence a moudrost, jež řídí život, který si přivlastňujeme. To je naše pravé Já.

V životě jsme všichni hráli mnoho rolí, které střídavě vedly k radosti a smutku. Jediná věc, která zůstává neměnnou, je tato přítomnost - to, co si uvědomuje denní vzestupy a pády; to, co pociťuje emoce a tělesné pocity - a dokonce naslouchá myšlenkám.

„Už jste si někdy všimli, že bez ohledu na věk vašeho těla, se často cítíte mnohem mladší? Co kdyby jste nebyli definováni datumem svého narození nebo tím, jak vás vidí druzí, či dokonce jak vnímáte vy sami sebe? Co kdyby jste byli daleko nádhernější a jednodušší, než jakákoli představa, jakou o sobě máte? A co kdyby na toto smutek poukazoval?"

 

Smutek je volání domova. Lidský stav nespokojenosti a deprese se zrodil z uvědomované oddělenosti od našeho esenciálního Já, naší přirozenosti.

V srdci smutku je toužení a neukojený hlad, který se pokoušíme zaplnit zážitky, jídlem, milostnými aférkami a hmotnými věcmi.

Jakmile je touha procítěna přímo, je zpětným vyzváním do toho, co je Skutečné - k tomu, co jsme za našimi rolemi a osobností.

Na západě je kladen důraz na upevnění osobnosti, aby mohla fungovat lépe a cítit se úplněji. To může být ale celoživotní proces, protože osobnost sama o sobě je představovaná - není tím, kým jsme.

Je jako kus látky, který halí naší prostotu, snažíc se ochránit svou vnitřní otevřenost.

„Jen si to ověřte, jste vskutku vaší rolí?"

Jakmile jen pohlédnete dovnitř, jste si vědomi té živosti, která je přirozeně otevřená? Právě teď námi volně procházejí všechny pocity a emoce. Jednou z funkcí tohoto stálého toku emocí a myšlenek je vybudit tuto živou inteligenci k její vrozené kapacitě ztišení emocí a vyjasnění mysli. To nastává, když se skutečné Já začne Samo poznávat - když rozpozná, že prostě je.

Skutečné Já nemá potřebu změny ani zlepšení; je kompletní a dokonalé právě takové, jaké je. To je skutečný odpočinek.

*

Pamela Wilson je následovnicí Roberta Adamse, který byl přímým žákem Ramany Maharšiho.

Překlad Martina (Čala) & koan.
Tento článek zde existuje ještě i v jiném překladu.

Tisk

• Tweet