Vějíř a ruka - Rupert Spira

Otázka: V tvém rozhovoru s Chrisem Hebardem, používáš přirovnání vějíře a ruky, kde se pocit ruky a zvuk vějíře objevuje nebo je prožíván na stejném místě, ve Vědomí. To si uvědomuji, ale mysl to hned zavrhuje a říká mi, že když odejdu z toho místa, již nebudu prožívat vějíř ale ruku ano, protože ruka je vždy se "mnou" a následuje mne kamkoliv jdu. To by znamenalo, že vějíř je jaksi oddělen (i když ruka oddělena není). V tvé knize tvrdíš, že Vědomí není pozadím na kterém se objevují předměty, ale že je samotnou podstatou (substancí) těchto předmětů. Mám pořád problém vidět (uvědomovat si), že Vědomí nebo Svědek a předměty, které se v nich (mě) objevují, jsou jedno a to samé! Co dělám špatně?

Odpověď: Je to jenom myšlenka, která říká: "ruka je neustále se "mnou" a následuje mne kamkoliv jdu." Tato myšlenka nemá žádnou přímou spojitost s tím co prožíváme. Naší jedinou zkušeností ruky je buďto zrakový vjem nebo pocit. Všechny vjemy a pocity jsou nesouvislé (vznikají a zanikají). Ovšem ty, Vědomí, nejsi nesouvislý. Jsi vždy-přítomný.

Prozkoumej, zda je to pravda i v tvém prožívání. Není tu snad mnoho různých okamžiků během dne kdy není jakožto prožívání přítomna ruka či vějíř přesto ty, Vědomí, přítomen jsi?

Prožívání je důkazem existence, takže pokud není něco prožíváno, nemůžeme oprávněně říct, že to existuje.

Když je vějíř, ruka nebo cokoliv jiného přítomné, jejich existence není oddělena od Vědomí.

Kdykoliv je něco přítomno, tak je existence tohoto zajedno s Vědomím. Když tato věc zmizí, Vědomí jako vždy zůstává.

Když je předmět přítomen, tak je ve skutečnosti tvořen pouze Vědomím. Nejsou tu předměty jako takové, to znamená, že nejsou předměty, které by existovaly samy o sobě a nezávisle na Vědomí, i když to tak běžně popisujeme.

To co je běžně vnímáno a popisováno jako předměty jsou ve skutečnosti pouze měnící se jména a tvary, které jsou naskládány myslí a smysly na vždy-přítomnou podstatu a skutečnost Vědomí.

A tak podstata všeho prožívání je jedna a ta samá, toto vždy-přítomné Vědomí.

Je to podobné, jako když se obrazy objevují na televizní obrazovce. Jejich podstatou je vždy obrazovka. Když se obraz změní, podstata zůstává stále stejná.

Obrazy se objevují, vyvíjejí, mění, hýbou a mizí. Co obrazovka? Objevuje se, vyvíjí, mění, hýbe se nebo mizí?

Když je na obrazovce například oheň, rozpálí to obrazovku? Když se tam objeví voda, je najednou obrazovka mokrá? Když je tam nějaké drama, rozruší to obrazovku nějak? Když se na obrazovce nic neděje, stane se obrazovka klidnou? Když se něco na obrazovce pohne, pohne se i obrazovka?

Když se ztotožníme s jednou z postav nebo předmětů na obrazovce, tak ucítíme, že se rozpalujeme, jsme rozrušeni, klidní nebo se hýbeme.

Když se ztotožňujeme s obrazovkou zůstáváme prostě takoví jací jsme a dovolujeme našemu já, aby na sebe bralo všechna ta jména a podoby, aniž bychom ztráceli svou totožnost.

Stejně tak je to s Vědomím, ačkoliv oproti obrazovce, Vědomí není pozorováno něčím zvenčí. Stejně jako obrazovka je i Vědomí podstatou všeho co se na něm objevuje, ale je toho zároveň i svědkem (pozorovatelem).

V každém okamžiku máme možnost buďto se ztotožnit s Vědomím nebo se ztratit v předmětu.

Když se ztotožňujeme s Vědomím, tak víme a cítíme, že jsme intimně jednotní s čímkoliv co se objevuje a zároveň nezávislý, na tom co se děje a dáváme volnost tomu, co se děje.

Znát sami sebe jakožto jednotu s čímkoliv, co se děje, je láskou. Znát sami sebe jakožto nezávislost na čemkoliv, co se objeví, je mírem a být k dispozici neustále všemu, co se objeví, je svobodou.

Když se ztotožňujeme s jedním z tvarů, například s nějakým tělem, tak se bude zdát, že jsme se narodili, hýbeme se, měníme, vyvíjíme, stárneme a umřeme. Štěstí, mír a svoboda, které jsou vlastní naší podstatě se pak stanou přerušovanými zážitky. Budeme si užívat a trpět.

Jakmile se ztotožníme s Vědomím vystoupíme ze světa a poznáváme se opět jako svědek a podstata.

Pokud ti není zřejmé, že je Vědomí podstatou (substancí) a zároveň i svědkem veškerého prožívání, běž hluboko do jakéhokoliv prožívání. Například pocit tvé ruky na stole. Odmítni abstraktní pojmy "ruka" a "stůl" a pouze přímo prožívej prožívání samotné.

Není snad toto prožívání samotné jen beztvarou vibrací objevující se v tobě? Má nějaký tvar? Má nějakou hustotu? Má barvu? Je s tím spojena a vnímána i nálepka "ruka" nebo "stůl"? Tyto nálepky jsou připojeny myšlením jakožto myšlenka následující po prožitku. Nepřijímej toto jako teorii. Udělej tento experiment a dojdi k vlastnímu závěru.

Nyní běž znovu do prožívání. Není prostoupeno a prolnuto Vědomím? Existuje tu nějaká část prožívání, která by nebyla součástí Vědomí? Je tu přítomna v prožívání samotném nějaká jiná substance, která by byla odlišná od Vědomí?

Vezmi si nějaké jiné prožívání, myšlenku, obraz, pocit nebo vjem a prozkoumej jej tímto způsobem. Vezmi něco, co je tvrdé, měkké, hlasité, tiché, blízké, daleké, příjemné, nepříjemné, něco se zdá být "mnou", něco co nezdá být "mnou", něco uvnitř, něco vně, něco hezkého, něco ošklivého..... a zkoumej to tímto způsobem.

Když zkoumáme naše prožívání tímto způsobem stává se stále zřejmějším a naší zkušeností, že my, Vědomí, jsme podstatou veškerého prožívání, a že tu vlastně neexistuje žádná jiná substance než Vědomí.

Zkoumání našeho prožívání to nezpůsobí, pouze odhalí, že tomu takto bylo a je vždy.

Toto není intelektuální pochopení, ačkoliv může být formulováno pomocí intelektu, tak jako tomu je zde, jako reakce na otázku nebo situaci. Je to spíš vědění skrze zkušenost, která je naše vlastní a nemůže být otřesena nebo odňata.

Pokud zkoumáme naše prožívání tímto způsobem, naše přesvědčení o pravdivosti zkušenosti roste a ustalujeme se v této zakoušené znalosti.

Přijde čas, kdy to pro nás již není výjimečné zjištění, které je v takovém rozporu s naším předchozím vnímáním skutečnosti, spíše se to stane přirozeným, bezúsilným a běžným.

Vlastně by to znamenalo vynaložit úsilí nebýt touto otevřeností, touto prožívanou znalostí, touto Přítomností.

Když spočíváme vědomě jakožto tato Přítomnost, která je zároveň svědkem i substancí prožívání, odhaluje se, že není pouhým neutrálním podkladem a podstatou prožívání, ale že je láskou, mírem a štěstím.

Přeložil Joshi z http://non-duality.rupertspira.com/ (omluvte kvalitu překladu, je to takový rychlý překlad)

Témata tohoto článku: Rupert Spira

Tisk

• Tweet