Když je nikým najednou a přímo znovuobjeveno, že osvobození s sebou přináší poznání, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by mohl být osvobozen, objeví se bouřlivý smích.
Božské zmatení

K tématu "tradiční advaita (Jednota) versus moderní tzv. neo advaita"

Poslední dobou se diskutuje o tom, že tradiční jednota je nějak lepší než ta nová neo-jednota, nebo pseudo-jednota tzv. moderní advaita. Podivnost téhle myšlenky a diskuze poukazuje na bláznovství, pokoušet se dát jméno něčemu, co je nekonečné.

Podlá a manipulativní mysl gurua nepochybně zpředmětňuje slovní popis a z tohoto zpředmětňování vzniká spousta dogmatických hnutí, která proklamují nejvyšší pochopení toho, co nemůže být pochopeno.

Stejně tak je například takzvaná tradiční advaita pouze jedním ze vniklých náboženství s množstvím učení a literatury, které všechny velmi úspěšně a neustále míjí "to skutečné".

Je tak společně s křesťanstvím a buddhismem jedním z mnoha systémů, které přesvědčují a slibují lidem duchovní naplnění. Cituji z Otevřeného Tajemství:

"Přeložit nepopsatelné do učení a doktríny je pokusem změnit píseň svobody do písně dogmatu a omezení. Když pták uletí, podstata jeho písně je často překroucena a vše co nám zůstane je prázdná klec."

Učení tradiční advaity se osvobození netýká, protože je zrozeno ze základního nepochopení.

Jeho logické a smysl dávající doporučení zahrnují meditaci, sebedotazování, sebezapírání a cituji "zbavení se ega a všech žádostí". Samozřejmě, že není nic špatného na myšlence chtít se zbavit všeho chtění. Ale tyhle idealistické doporučení a učení jsou postaveny na základním omylu, že tu je něco jakožto oddělená individualita se svobodnou vůlí a volbou stát se něčím.

Víra, že tu je oddělený hledající (subjekt), který si může zvolit dosáhnutí nebo stát se hodným něčeho čemu se říká osvícení (objekt), je přímé popření přítomné jednoty (advaity).

V rámci hypnotického snu oddělenosti je tu převažující dojem hledajícího a hledaného.

Tento dojem pokračuje ve své neznalosti hledáním osvícení a samozřejmě, že snící-hledající je přitahován snícími-učiteli, což podporuje přesvědčení osobní disciplíny a oddanosti (hledání) vedoucí k možnému bodu osvícení (k hledanému).

Doporučení zvyšovat pochopení a zlepšovat něco, čemu se říká "mysl", je velmi atraktivní pro snícího-hledajícího, protože to prodlužuje velmi cenné hledání a bují na pocitech logičnosti, odtažitosti, komplikacích, dobrodružství, hierarchie a výjimečnosti.

Pokoušet se pochopit jednotu je stejně nemožné jako pokoušet se zamilovat do centimetru.

Není možné učit jednotu. Avšak sdílení může přinést znovuobjevení toho, co je již známo.

Pokud bychom měli věřit současným popisům něčeho, čemu se říká moderní advaita, jakožto něčemu, co "vnucuje pravdu nepřipraveným myslím" nebo "radí lidem, aby přestali hledat" nebo říká lidem, že nejsou "nic jiného než mysl samotná", tak takováto učení, pokud existují, jsou stejně dualistická jako učení tradiční advaity, z které pochází.

Toto zmatení je samozřejmě stejně tak vyjádřením jednoty jako je jasnost a zřejmost.

Celý tenhle ztřeštěný cirkus je jednoduše věčnou hrou jednoty, která zdánlivě hledá sama sebe. Je to skvělý kosmický žert, který hraje jednota sama se sebou, předstírajíc, že je individualitou, která hledá něco, čemu se říká "bytí bez individuality".

Když je nikým najednou a přímo znovuobjeveno, že osvobození s sebou přináší poznání, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by mohl být osvobozen, objeví se bouřlivý smích.

Tony Parsons 25.03.05

Tisk

• Tweet