Sex, ekologie a duchovno - Ken Wilber
Keneth Wilber je jedním z nejvíce uznávaných spisovatelů, filosofů a mluvčích hnutí "lidských potenciálů": svou prvni knihu, Spektrum vědomí, napsal už ve svých 23 letech.
Keneth Wilber je jedním z nejvíce uznávaných spisovatelů, filosofů a mluvčích hnutí "lidských potenciálů": svou prvni knihu, Spektrum vědomí, napsal už ve svých 23 letech. V roce 1995 vyšel jeho velkolepý opus, rozsáhlá studie Sex, ekologie a duchovno - je evoluční zamyšlení nad naší minulostí a budoucností (850 stránek, včetně 100 stran poznámek).
Určitá mělkost knih a článků na téma "new age" (nový věk), právě proto, že v sázce je tak mnoho, je dost zásadním problémem.
Nedá se o tom zkrátka psát, jako když píšete kuchařku, nebo návod, jak si opravit vodovodní kohoutek. Tady jde o Duši, nebo Boha či Bohyni, o celobytostní transformaci, tedy o skutečně veliké věci. Vyžadovalo by to tedy poněkud vyšší úroveň, že? Určitě i vy sami od takovýchto knih očekáváte trochu více, než například od manuálu na ovládání videa.
Jenže často dostáváte ještě méně. A to je na celém tom problému knih o transformaci to nejožehavější téma. Proč tolik lidí jen mluví, místo aby něco dělali? Samozřejmě, každý neseme svůj díl viny, jednoduše proto, že každý se můžeme dále zlepšovat a každý žijeme tu a tam pod své možnosti. Na poli hnutí "new age" to ale v tomto ohledu poněkud přeháníme.
Je snadné zjistit, odkud vítr vane. Byli jsme přece vychováni v kultuře, která je, přes všechny ty technologické extravagance a podivnosti, na poli skutečné duchovnosti a usilování o dosažení vyšších úrovní humanity, spíše rozvojová: Západ docela dobře chápe jednu část lidského rozvoje, tedy růst z úrovně ne-racionální na úroveň rozumovou, tedy vývoj od instinktů k mysli a egu od stádnosti k individualitě. Avšak moderní Západ, kromě několika opomíjených mystiků, nechápe další nezbytnou součást vývoje člověka - posun od racionality k transracionalitě, od personálního k transpersonálnímu, od egoistického k duchovnímu.
Vzpomínám si, jak jsem se cítil, když jsem se dostal k prvním informacím o východní duchovnosti (a několika západních mysticích). Má první reakce byl hněv: Proč mi o tom nikdo neřekl? Jak může celá jedna kultura nevědět nic o vyšších stavech vědomí a transcendenci ega? Jak vůbec lidé mohou bez těchto znalostí, jak dosáhnout skutečné duchovnosti, žít? Nejde o nějakou mýtickou víru, ta se dá nalézt všude, ale o aktuální kontemplativní vědomí, o skutečnou transformaci ega. Bylo mi dvacet a měl jsem za sebou dvě bolestivé dekády boje se sebou samým, se svým utrpením. A má kultura tomu říkala "normální" stav nebo "mentální zdraví". Jak to, že mi to nikdo dřív nevysvětlil?
Byl jsem ale také přirozeně velmi vzrušený. Jako bych našel něco, co mi pomůže dostat se z vězení. Transcendence ega, opravdová duchovnost, kontemplativní vědomí - to vše je tedy možné!
Zmocnilo se mne vzrušení, nadšení, byl jsem energetizován. Pak ale přišla otázka č.2 - jaké jsou praktické kroky k transcendenci ega?
Zelená je teorie, ale šedá je praxe života. Každý, kdo se na cestu vyšších stadií vědomí a transformace osobnosti vydá, nejprve zjistí, že existuje nespočet úrovní a že každý pokrok bolí, protože se jedná o nepřetržitý proces odumírání starého a rození nového, je to obtížné, bolestivé a dlouhé.
Člověk musí začít duchovně žít a pravidelně cvičit. Může to být jóga, meditace, zpěv manter, kontemplativní modlení, karma jóga nebo něco jiného. Ale cvičení musí být intenzívní, nepřetržité, vášnivé. Protože jestli si myslíte, že ego se jen tak sebere a odpadne, čeká vás hodně překvapení. Jen oheň neustálé a skutečné duchovní praxe může efektivně podmiňovat past ega, tu jizvu na tváři nekonečnosti.
Mohli bychom říci, že to je to, co dělí ženu od dívky. Nebo muže od jinocha. Jde o tohle: jsem odhodlán se skutečně vydat na cestu duchovnosti, nebo o tom, což je velmi pokušivé, jen budu povídat, jak je to nádherné?
Samozřejmě, člověk nejprve přečte spoustu knih z nejrůznějších zdrojů: Krišnamurti, zen, Watts, Ram Dass, křesťanští mystikové a Súfisté, nové paradigma a nová fyzika. Pak přijde fáze hlubšího uvědomění, že tady snad někde skutečně existuje nějaká hlubší či vyšší realita a že by bylo možné se k ní dostat.
To je fáze mluveného náboženství, což samo o sobě není špatné, pokud by v ní tolik lidí navěky nezůstalo. Jejich duchovnost zůstává na literární, teoretické úrovni. Podle ní vše, co člověk musí udělat, je myslet jinak a bude transformován. Místo atomistického, analytického myšlení je třeba myslet holisticky, synteticky. Místo myšlení v termínech staré fyziky člověk musí myslet v termínech nové fyziky. Místo myšlení v termínech patriarchátu musí člověk uvažovat v termínech matriarchátu. Namísto myšlení egoistického musí člověk myslet globálně, v termínech planety Gaia.
Jakkoli důležité některé tyto aspekty jsou, pouhá změna myšlení nestačí. Jak říká Ramana Mahariši, idea "já" je vždy první, takže nestačí, když změníme všechny ostatní myšlenky. Když naučíte ego myslet holisticky místo atomisticky, všechno, čeho dosáhnete, bude ego, myslící holisticky. V základu se nic nezmění.
V jistém okamžiku musíte přestat mluvit a začít skutečně cvičit. Jen tak, v ohni cvičení, můžete přemoci své ego. Jen tak ho můžete rozpustit do otevřené přirozenosti samotné skutečnosti. Jen tak dokážete ochutnat nebo spolknout měsíc, a to proto, protože už nebudete v pasti slov, myšlenek a těla: dostanete se z té smrtící smyčky. Jenže to nelze uskutečnit řečněním - to pak budete sice myslet jinak, ale nebudete jiní.
Ne, že by to samo o sobě bylo zas tak špatné: veškerá podobná literatura je částí onoho prvního kroku, kroku ven z náboženských řečí. Někde se musí začít. Samozřejmně, spousta new age literatury je brak a dokonce nemá moc co do činění s duchovností. Ale "new age" je velmi široké a různorodé pole a tak lidé zkoušejí nejrůznější věci, od těch dobrých, třeba zenu, védanty či Thomase Mertona, až po ty nesmyslné, které raději nebudu jmenovat. Čtení je docela dobrý začátek.
To, co mne trápí, je absence toho druhého kroku: od řečí ke skutečné duchovní praxi. Ego "myslí" nepřetržitě. Myslet jinak s ním proto nic neudělá. Čím více jinak bude myslet, tím bude i za vás šťastnější. Skutečné cvičení, no, to je jiná. Cvičení ego rozpustí. Cvičení je založeno na prvotním, čistém, nedualistickém vědomí. Cvičení vás dostane: doslova zabije. Zabije vaše závislosti a vystřelí je do nenávratna. Což žádná kniha nesvede. Jen pravidelné cvičení se může poměřit s egem, díky prvotnímu vědomí, které je egu nadřazené, se z jeho vlivu vymanit.
Nejste už za oknem pozorujíc vnější svět. Při opravdovém cvičení najednou okno zmizí a už to nejste vy, kdo pozorujete nebe - vy už jste nebem. Náhle nejen slyšíte déšť, vy jste deštěm. Najednou nebudete ten "za tváří", konfrontující vnější cizí svět - vy jste světem, tak jak okamžik po okamžiku funguje. Jak to jednou řekl jeden zenový mnich: "Když jsem uslyšel zvon, nebyl jsem tam ani já, ani zvon, bylo tam jen zvonění".
Samozřejmě, stále si budete vědomi, kdo jste, kde je vaše tělo. Jen už nebudete bezvýjimečně exkluzivně identifikováni s izolovaným tělem/myslí a jeho vzestupy a pády. Budou další vzestupy a pády, ale přijdou - odejdou jako mraky na obloze, jako hromy a blesky při jarní osvěžující bouřce. Budete si dokonale vědomi, kdo jste, budete si dokonale vědomi i onoho "zvonu", ale nejhlouběji budete jen a jen zvoněním, zvoněním celého kosmu. Budete nejenom ten, který to pozoruje, ale to všechno dohromady. Vaše "původní tvář" není to zde, ale je to prostě a přímo vše, co okamžik po okamžiku vyvstane. Je to zvoněni.
O tento druh vnímání reality existuje značný zájem, což je bezpochyby velmi pozitivní, ale dostávají zájemci ty správné návody? To je další obtížný prvek. Žijeme ve světě tak zrelativizovaných hodnot, že kdykoliv označíte něco jako dobré, najde se někdo, kdo vás označí za šovinistické prase, nebo vás obviní, že se mu snažíte dominovat, nebo alespoň ho podceňovat.
Přesto však se domnívám, že zde existují určité základní linie. Už jsem se zmínil o tom, že první půlku života zpravidla věnujeme růstu z fáze pre-racionální do fáze racionální, z neosobní fáze do fáze individualistické, z před-egoistických do egoistických vzorců vědomí. Růst a vývin ega je nezbytný a velmi důležitý. Neschopnost vyvinout dospělé ego je patologické.
Jakmile je ale ego dobudováno, pak nastává druhá fáze růstu. To je evoluce a transformace z egoistického do trans-egoistického vzorce chování a vědomí, z personálního do trans-personálního, z individualistického do duchovního vzorce vědomí. Jak jsme už řekli, začíná to duchovními řečmi, a pak, v ideálním případě, to pokračuje skutečnou duchovní praxí.
Jenže pozor: protože racionální i trans-racionální jsou svým způsobem obě neracionální, snadno se spletou. Transracionální reality mohou být snadno zredukovány do iracionálního nesmyslu a takovýto infantilismus pak bývá oslavován jako transracionální výdobytek.
Ortodoxní a konvenční teoretici, například Freud, vždy redukovali trans- do před-. Transracionální a transpersonální úrovně zkušenosti redukovali do infantilních stavů iracionálního narcisismu a dualismu. Boha se snažili vysvětlit tak, že to celé zúžili na minimum a pak si gratulovali k vyřešení Tajemství.
Přívrženci hnutí new age si musí dát pozor na druhý extrém. Vědí již, že realita je mimo dosah racionality, ale stále ještě touží tuto nekonečnou realitu jaksi pojmout: nedokáží se ztotožnit s ničím, co není racionální. Končí tak zbožšťováním a vyzvedáváním primitivních, magických a narcistických nesmyslů. Nakonec prodávají regresi jako transformativní prostředek. Jdou špatným směrem.
Domnívám se, že to je velmi nebezpečné. Nemáme nedostatek hnutí, která se proklamují za duchovní a transracionální, ale která ve skutečnosti jsou regresivní a iracionální. Některá jsou neškodná, ale z jiných jde strach. Mnohé formy fašismu deklarovaly transcendenci a končily v mytologii krve a vražd a božího soudu. Jakmile ztratíte rozum, ne Bůh, ale Ďábel vám začne našeptávat. A vy rádi budete naslouchat, protože přece sledujete nové paradigma, nový řád světa, jehož jste transformujícím předvojem.
Skutečná duchovnost je nad a mimo rozum, ale rozum nepostrádá. Racionalitu jakoby objímá a pak dodá hlubší souvislosti. Nepopírá "toho, který zvoní", tedy "já", ani zvonek, jednoduše dodá akt "zvonění". Nikdy nebyla a není proti rozumu nebo bez rozumu.
Jestliže se tedy podíváme na dva základní proudy lidského růstu, od předrozumového k rozumovému a nadrozumovému, nebo od neosobního k osobnímu a nadosobnímu, začne nám z toho vystupovat, jak by měl vypadat skutečný rozvoj člověka a humanity. Jinak řečeno, měl by zahrnovat oba proudy, tedy integraci Východu a Západu.
Moderní Západ se specializoval na pokrok a růst všech odrůd, což vede k vybudování ega. Objevil tak ale také všechny možné psychózy a neurózy, které se při tomto růstu ega mohou objevit a traumatizovat ho. Zároveň ale důrazně a agresívně popírá jakákoliv vyšší stádia růstu, mimo ego.
Východ na druhé straně téměř nemá co říci, pokud jde o před-racionální stádia vývoje ega. Nezná Oidipa a Elektru, superego atd. Spolu se západním mysticismem se začíná zabývat už vybudovaným egem a pokračuje v jeho transcendenci, v jeho přeměně do neegoických, transpersonálních a duchovních stadií.
Chtělo by to tedy kombinaci obou proudů, s využitím předností a popřením negací obou. Svatbu Freuda a Buddhy.
A co new age? Trochu Freuda by neškodilo, protože zatím to vše je jen o Buddhovi a jen s ním to také nejde. To by to totiž skončilo v mimorozumovém zposvátnění, zatímco potřebujeme jen jakousi psychoterapii. Je třeba přerůst předracionální potřeby, ne je glorifikovat. Z tohoto aspektu je New age nemoc, která se tváří jako lék.
Ydroj: Mana - léto 1996 (Poskytl David Klhufek)
Témata tohoto článku: Ken Wilber
