Sebezlepšení a Láska - Raméš Balsekar

Sebezlepšení

Běžný člověk docela často cítí silnou touhu po zlepšení. Sebe-zlepšení je jasně založeno na čase. Člověku se zdá, že se pohybuje z minulosti do budoucnosti, ale tato zkušenost nedává (konečný) smysl, protože budoucnost ve skutečnosti neexistuje. Nerozprostírá se před ním. Vše co člověk má je přítomná chvíle, nyní.

Dokonce i tento fyzický fakt musí vycházet z přítomnosti. Fyzikové stanovili pravidlo (stupně) následnosti. Ale tento postup nemůže být tak dobře aplikován psychologicky. Člověk si někdy jen stěží vybaví, co se dělo v minulosti, a bylo dokázáno, že většinou to je stejně výmysl. A budoucnost je očekávání, které je jen zřídkakdy uskutečněno.

Když si jedinec řekne: „Očekávám, že v budoucnu se zlepším a budu úspěšný" - tak počítá s časem a nějakou posloupností, jako s nějakou nezbytností úspěchu. Ve skutečnosti je to ale nejisté (náhodné) - a to je fakt. Člověk může mít úmysl, že se někam dostane, ale zrovna tak se může dostat úplně někam jinam.

Pokud podniká výlet z jednoho bodu do druhého, podle konkrétního směru cesty na mapě, pravděpodobně se tam dostane. Ale když řekne: „Chystám se podstoupit sérii kroků v sebe-zlepšování", ve většině případů se tomu tak však nestane. Ve skutečnosti je většina tzv. psychologických kroků jen pronásledováním vlastního stínu.

A přece, člověk správně pociťuje, že život by mohl být více smysluplným a naplňujícím, kdyby nastala změna uvnitř něj samotného - čím senzitivnější, pozornější a inteligentnější jedinec je, tím intenzivněji si uvědomuje, že zde musí být hluboká a nepomíjející životní změna. Toto je právě otázkou našeho přístupu k životu. Člověk si ze zkušenosti je (měl by) vědom, že nemá absolutně žádnou kontrolu nad proudem života, a jedinou kontrolu, kterou může mít, se týká jeho přístupu k životu.

Člověk se domnívá, že se nemůže změnit; cítí se nucen přijímat věci, tak jaké jsou a podléhá depresi, sklíčenosti, nejistotě a zmatku. Ale již v dávnověku.., muž a žena s porozuměním dokázali, že jedinec se může změnit radikálně. Avšak i tato změna závisí na vůli Boha, na kosmickém zákoně. Dokonce i osobnost člověka s porozuměním, má pozitivní i negativní stránky. Moudrý člověk ale takovou dualitu akceptuje, a jeho pokora vede k tomu, že toleruje negativní vlastnosti ostatních lidí.

Aby mohla nastat změna v jedincově přístupu k životu, je nezbytné aby si byl během dne vědom toho, „co momentálně je", bez toho aniž by něco chtěl, měnit na budoucnosti. Pokud si je člověk během dne hluboce vědom svých myšlenkových nánosů, svých motivů a pokrytectví „dvojí-mluvy" - vykonávání jedné věci, mluvení a smýšlení o ní jinak - masky, kterou si nasazuje, bez pocitu viny, nebo snahy se změnit. Potom, když jde takový člověk spát, celý proces se úplně zastaví, žádná vzpomínka (tendence) se neukládá v paměti, věci jsou viděny, přesně takové, jaké jsou - bez interpretací nebo touhy na nich něco měnit.

Jinými slovy, celý nervový systém, stane se kompletně tichým, i spánek bude odlišný. Věci budou nazírány ve své původnosti, nikoli podle jedincových interpretací, a jeho tužeb je ovlivňovat, dle toho jak by on chtěl, aby se v průběhu času děly. Toto je mír a harmonie v každodenním životě.

Láska

Co je láska? „Láska" je v naší každodennosti úžasně nepochopeným slovem. Normální člověk si prostě nedokáže představit „lásku" oddělenou od touhy nebo vlastnictví. Opravdu, dychtění po vlastnění se stalo prubířským kamenem zkoušejícím svou pravost, do takové míry, že dokonce i matky mohou být obviňovány z ‚ne-milování‘ svých dětí, pokud nevlastní dostatečně očividný majetek.

Nejeden člověk se pak nemůže divit, zda je pak taková „láska" ještě vůbec nějakým citem? Faktem ale je, že láska nemůže být ve skutečnosti citem nebo emocí, ale stavem mysli, a tím, co se všeobecně označuje jako „láska", je jen nebezpečnou manifestací ega. Vážně, láska je pravou láskou, jen od takového stupně, kdy je sobecký element transcendován. Emocionální sentiment „láska", a „láska", která je důkladnou, ale ne-emocionální láskou vybraného objektu, jsou naplněny stejnou silou a jsou v podstatě identické - jedna zahrnuje egoistickými zbytky, druhá čistotou.

Láska s motivem, není láskou. A není láskou ani s vidinou jakéhokoliv zisku nebo profitu. Pokud jedinec „miluje" druhou osobu protože mu ta osoba může něco poskytnout - není to láska, ale obchod. Láska však je, pokud jeden druhého respektuje a zachází s ním nebo s ní jednoduše stejným způsobem, nehledě jestli jeden druhému má nebo nemá cokoli nabídnout.

Stav mysli, který je opravdovou láskou, je sebe-naplňující, má ne-prostorový charakter, a je nezávislý na fyzické přítomnosti nebo smyslovém kontaktu: žádné očekávání od druhých, žádné vyžadování. Pokud je vztah založen na „mě" a „druhém", není vůbec vyloučeno fyzické vyjádření lásky - může to být základním elementem ve vztahu, vrcholem, vyjádřením života. Vtip je ale v tom, že v takových případech zůstává ego dále připraveno...

Jedinec nemůže nalézt lásku tím, že ji bude hledat. Láska nemůže být kultivována. Láska se může jedině přihodit ve vztahu, který je postaven na harmonii. A harmonie ve vztazích, může nastat pouze za totální akceptace, a nejen intelektuální přijetím, že život skutečně znamená sérii událostí, přesně podle Boží vůle a kosmického zákona. Proto, ať už má jakákoliv událost na kohokoliv jakýkoliv účinek, nikdo nenese vinu. Nikdo není nenáviděn.

Ramesh S. Balsekar: The Only Way to Live. India, Yogi Impressions 2006.
Připravil: Koan

Témata tohoto článku: Raméš Balsekar

Tisk

• Tweet