Probuď se do své skutečné podstaty! - Unmani

Na duchovní cestě ztratíme mnoho energie hledáním... čekáním... chtěním... očekáváním... sněním... Mnoho energie je odčerpáno pocitem, že něco chybí. "Kdyby to jen bylo o něco lepší, tak bych se cítil líp". "Kdybych měl jen trvalý pocit klidu". "Kéž bych už neměl tolik myšlenek". "Kéž bych už netrpěl". Máme nejrůznější představy o tom, jaké by to mělo být, aby to byl rozdíl".

Možná máme záblesky nebo dočasné zážitky těchto věcí, ale tyto zážitky nevyhnutelně časem blednou a další hledání dále pokračuje. Žádný z těchto zážitků ale není trvalý, anebo pokud setrvají po delší dobu; vyžadují soustavné úsilí, nebo bdělost. Vyčerpáni pak pokračujeme v hledání něčeho, co zaplní prázdnotu a nesmyslnost, kterou cítíme.

Dále unikáme před smrtí, ve víře, že zde musí být nějaká konečná a trvalá zkušenost, která by tomu všemu dodala význam. Zdá se ale, že nejsme nikdy schopni trvale udržet jakýkoli prožitek a pocity strádání nás dále nutí se vracet. To může být nekonečně frustrující. Chceš opravdu nalézt, to, co hledáš? Pokud už hledáš tak dlouhou dobu, možná že jsi ztratil představu o tom, co by to mělo vlastně být. Možná předpokládáš, že nalezení je vzdálené, a pokud by přišlo, udeřilo by tě do tváře, aniž by sis toho všimnul!

Je zde prostě touha po klidu. Po uvolnění všech hranic a omezení. Složit všechny břemena a zmizet. Vlastně se zdá, že to, po čem ve skutečnosti toužíme je smrt. Toužíme po ní a přece vynakládáme tolik energie a úsilí aby jsme unikli před její hrozbou. Vynakládáme tolik času abychom se udrželi byli zaneprázdnění, v dychtění po dalším zážitku, cvičení - cokoli, co nám zabrání pocítit prázdnotu přímo teď. Chováme představu, že prázdnota, nebo to, že se nic neděje je nudné, depresivní nebo děsivé.

Možná očekáváme, že je to příliš snadné. A tak pokračujeme v honbě a hledání něčeho lepšího či komplikovanějšího, abychom naplnili bezednou díru prázdnoty, a bezvýznamnosti, které jsme si zrovna vědomi.

Ačkoliv nás to děsí, stejně toužíme po prostém uvolnění a upadnutí do prázdnoty. Toužíme po konci toho všeho. Jaký mír, jaká relaxace by to byla.

A pak přichází myšlenka ,,Ale jak to mohu udělat?" Ale ono není třeba to dělat. Ta prázdnota je tu už právě teď. To uvolnění a mír je přítomný právě teď. Vždycky to tak bylo, dokonce i když jste od toho utíkali či po tom toužili. Vše už to skončilo a vlastně to ani nikdy nezačalo. Prostě jste se ztotožnili se vší tou aktivitou, místo toho abyste si uvědomili, že to, čím vskutku jste, nikdy aktivitu nevyvíjí. Identifikovali jste se s osobou, která se zdá žít život v čase. To, čím opravdu jste, se nikdy nezrodilo a nežije život.

Kým skutečně jste, je nekonečná smrt, právě teď přítomná. Je to smrt, které se snažíte uniknout, ale také smrt po které toužíte. Je to konec všeho, co víte a čemu věříte. Všechno to vědění a víra je omezení, a zábrana, kterou jste s sebou nosili tak dlouho. Je to pocit oddělenosti, který vytváří zdání jakoby jste byli ve vězení.

Právě teď ale nic z toho nemá žádný význam ani závažnost. Právě teď nic nemá smysl. Právě teď nic nevíte. Právě teď není, kdo by žil. Je tu jen samotný Život. Život, který dýchá. Život, který se dívá, mluví, sedí...

Když upadneme do smrti, zůstává jen Život...
 

Stránky Unmani.