Příběh pátý - Co dělat, až tu Mirek nebude
Jednou, byl to fakt studený večer, slunce pomalu zapadalo tam, kde jinde zas pomalu vycházelo. Gurumíra nebyl k nalezení a Joshík osaměl. Přemýšlel, co si počne, až jednou odejde Gurumíra navždy. Zvyknul si, že se ho může pořád na něco ptát, nebo s ním jen tak v tichu přebývat. Bez Gurumíry, to bude asi život na hovno.
J: Jééé, kdes byl, zrovna na tebe myslím.
G: Kde bych byl, seděl sem na záchodě.
J: Aha, no to je fajn, myslel sem, že si někam zmizel a už dnes nepřijdeš. Sem rád, že si tu, protože bych se tě chtěl rovnou na něco zeptat.
G: No jasně, jen se ptej, času není nazbyt, život je krátkej.
J: No právě. (Joshíkovi projelo v hlavě nebo bůhví kde vlastně ty myšlenky projížděj, jak to že ten Mirek vždycky mluví o tom, na co se ho chce zeptat.) Víš, nejsem na tobě vůbec závislej, to fakt ne, ale řekni mi, co mám dělat až tu nebudeš?
G: Co bys měl jako dělat?
J: No víš, když už tu nebudeš, nemyslím teď, že třeba půjdeš na chvilku na záchod, ale že už budeš jako fuč, víš vyvanutej do tý paranirvány, tak co tu já chudák, co tu budu dělat? Nemohl bys mi dát nějaké ponaučení, nějaký úkol? Aby když se to pak stane, sem byl zajištěněj? Prosím, Mirku, prosím.
Gurumíra se zhluboka nadechl a pak pomalu a hluboCe vydechl. To udělal asi ještě pětkrát nebo šestkrát, už si přesně nepamatuju.
J: Hmmm, mlčíš? Mirku, to bude teda asi maso, co mi teď řekneš, viď?
G: Hele Joshi, už si dnes jedl?
J: No něco sem do sebe kopl, teda samozřejmě, že sem to jedl a řikal sem si u toho V duchu, jak jím, jak zvedám tu lžíci, no byl sem si toho celkově fakt plně vědomej, nekecám... Proč se ptáš?
G: Se mi zdáš ňákej hladovej.
J: Ne, hlad fakt nemám, jenom bych pil jako ďas, nějak sem na to přitom meditování zapomněl. Víš medituju co nejvíc to jde a těmhle světskejm a hmotnejm záležitostem jako je třeba pití se snažím nevěnovat pozornost. Je to fakt pomíjející.
G: Tak mazej napij se čisté vody přímo z kohoutku a nemusíš si ani brát misku, natož ji pak vyprazdňovat a mejt. Já jdu spát.
Gurumíra se vcukuletu otočil na patě a zamířil na svou dřevěnou guruovskou lavici, kde lehnul jak byl a plynule přešel z bdělého bdění do bdělého snění. Joshík se poslušně napil čisté chladivé vody, která ho občerstvila a protože toho už měl vlastně pro ten den dost, zalehnul také a usnul spokojeným a sladkým spánkem nevědomého žáčka. :)
Témata tohoto článku: Příběhy Gurumíry
