Prázdný a podivuhodný - Alan Watts
Dokonalá cesta (tao) je bez nesnadnosti, neboť se vyhýbá vybírání a rozhodování.
Alan Watts (1915-73) známý interpret východní filozofie (zvláště Zen buddhismu) studoval původně v Aglii na kněze, později však objevil buddhismus a spolupracoval s D.T.Suzukim, editoval časopis Střední Cesta a učil na Akademii asijských studií v San Francisku. Svou první knihu „Duch Zenu" vydal v r. 1935. Stal se známým zejména díky knize „Cesta Zenu" (1957) a pořady na radiu „Východní moudrost a moderní život". Alan se stal neúmyslným mluvčím proti-kulturního hnutí na Západě. Jeho knihy, eseje a přednášky postupně budovaly pilíře k propojování duchovnosti Východu s pragmatismem Západu... Pro mne se stala tím „mostem" elementárního porozumění právě Cesta Zenu.
Úvodní slova nejstarší zenové básně praví:
„Dokonalá cesta (tao) je bez nesnadnosti,
neboť se vyhýbá vybírání a rozhodování.
Teprve tehdy, až vyloučíš záliby a nechuti,
bude vše jasně pochopeno.
Sebemenší rozdílnost,
a nebesa a země jsou od sebe odtrženy!
Jestli chceš poznat jasnou pravdu,
nestarej se o správné a špatné.
Konflikt mezi správným a špatným
je nemocí mysli." (Sen-cchan, Sin-sin Ming)
Cílem není vynaložit úsilí na utišení pocitů a pěstovat v sobě blazeovanou netečnost. Znamená to spíše prohlédnout všeobecnou iluzi, že to, co je příjemné nebo dobré, může existovat odděleně od bolestivého a zlého. Prvním principem taoismu bylo, že:
„Jakmile všichni uznali krásné krásným
už tu bylo ošklivé;
jakmile uznali dobré dobrým
už tu bylo i co bylo nedobré.
Tak rodí se bytí z nebytí,
tak nemožné se snadným doplňuje;
tak srovnává se dlouhé s krátkým;
k sobě se kloní vysoké s nízkým...
tak po sobě jde to v předu s tím, co je zpět." (Tao Te-ťing, 2.)
Toto vidět znamená poznat, že dobré bez špatného je jako „nahoře" bez „dole" a že vytyčit si ideál usilováním o dobro je jako snažit se zbavit toho, co je vlevo tím, že se budeme stále otáčet doprava. Znamená to, že člověk je nucen chodit stále dokola.
Tato logika je tak prostá, že člověk je v pokušení považovat ji až za příliš jednoduchou. Pokušení je o to silnější, že toto poznání narušuje nejoblíbenější iluzi lidské mysli, iluzi, že v běhu času se může všechno stále a stále zlepšovat. Všeobecným názorem totiž je, že kdyby to nebylo možné, postrádal by lidský život smysl a motivaci k jednání. Jedinou alternativou ke koncepci života jako neustálého pokroku se zdá být pouhé existování, statické a mrtvé, tak bezstarostné a prázdné, že člověk může stejně dobře spáchat sebevraždu. A právě pojem „jediná alternativa" ukazuje, jak pevně je mysl spoutána dualistickým způsobem myšlení, jak těžké je uvažovat v jiných termínech než dobré a špatné nebo v jejich nejasných smíšeninách.
Zen je osvobozením z tohoto vzorce myšlení; výborným východiskem, které vypadá dost pochmurně, je poznání absurdity výběru, celého toho pocitu, že život může být signifikantně zlepšen neustálým vybíráním „dobrého". Člověk musí začít tím, že „získá pocit" relativity, a poznáním, že život není situace, v níž by bylo možno cokoliv uchopit nebo získat - jakoby to bylo něco, k čemu je možno přistupovat zvnějšku, nějaký koláč nebo sud piva. Mít úspěch znamená vždy prohrát - v tom smyslu, že čím větší má člověk v něčem úspěch, tím větší je potřeba dalšího úspěchu. Jíst znamená přežívat, abychom měli zase hlad.
Iluze signifikantního zlepšení vzniká v momentě kontrastu, asi jako když se člověk na tvrdé posteli obrátí z levé strany na pravou. Pozice je „lepší" do té doby, dokud zůstává pocit kontrastu, ale zanedlouho se ve druhé pozici cítíme stejně jako v první. Takže člověk si sežene pohodlnější postel a nějakou dobu spí v pokoji. Ale „vyřešení" jeho problému zanechává v jeho vědomí zvláštní vakuum, které je brzy zaplněno pocitem jiného nesnesitelného kontrastu, kterého jsme si dosud nevšimli a který je stejně naléhavý, stejně frustrující jako problém s tvrdou postelí. Toto vakuum vzniká proto, že prožité pohodlí se může udržet jen ve vztahu k pocitu nepohodlí, podobně jako oko vidí určitý tvar jenom díky kontrastnímu pozadí. Dobré a zlé, příjemné a bolestivé je od sebe tak neoddělitelné, tak identické ve své rozdílnosti - jako dvě strany mince - že:
„Poctivost je nepoctivá a nepoctivost je poctivá,"
Nebo řečeno slovy básně ze sbírky Zenrin Kušu:
„Dostat se do potíží znamená mít štěstí,
získat souhlas znamená mít opozici."
Jiná báseň to vyjadřuje ještě živěji:
„Za večerního šera kohout zvěstuje svítání,
o půlnoci ohlašuje jasné slunce."
Z toho důvodu zen nezastává názor, že je zbytečné jíst, když má člověk hlad a že lze stejně dobře hladovět. Ani není tak nehumánní, aby tvrdil, že se nemáme poškrabat, když nás něco svědí. Deziluze z hledání dobra v sobě nezahrnuje jako svou nevyhnutelnou alternativu zlo stagnace (ego se jen tak nevzdá) neboť lidská situace se podobá situaci „blechy na horké pánvi". Žádná alternativa nepřináší řešení, neboť když blecha dopadne, musí vyskočit a když vyskočí, musí dopadnout. Vybírání je absurdní, protože není volby.
Dualistickému způsobu myšlení se bude tudíž zdát, že zen stojí na fatalistickém stanovisku, které je protikladné situaci svobodné volby. Když se ptali Mu-čoua: „Denně se oblékáme a denně jíme, jak lze uniknout nutnosti oblékat si šaty a jíst jídlo?", odpověděl: „Oblékáme se, jíme." „Nerozumím," řekl mnich. „Když nerozumíš, obleč si šaty a sněz své jídlo." Když se jiného mistra ptali, jak se vyhnout „vedru", řekl mistr tazateli at jde tam, kde není teplo ani zima. Když ho žádali, aby to vysvětlil, odpověděl: „V létě se potíme, v zimě se tetelíme zimou." Nebo jinak to říká básen:
„Když je chladno, sesedneme se kolem ohně
plápolajícího v krbu,
když je horko, sedíme v bambusovém háji
na břehu horského potoka." (Zenrin Kušu, 2.)
Z tohoto pohledu člověk může -
„Vidět slunce uprostřed deště,
Nabírat čistou vodu zprostřed ohně."
Ale toto hledisko není fatalistické. Není to prosté podřízení se nevyhnutelnosti: potit se za vedra, třást se zimou v chladnu, jíst, když máme hlad, a spát, když jsme unaveni. Podřízení se osudu předpokládá někoho, kdo se podřizuje, někoho, kdo je bezmocnou loutkou ve hře okolností, a z hlediska zenu takový člověk neexistuje. Dualita subjektu a objektu, vědoucího a věděného je viděna jako stejně relativní, stejně vzájemná, neoddělitelná, jako každá jiná.
Nepotíme se protože je horko, pocení samo je horko. Stejně pravdivé je říci, že slunce je světlo, protože jsou oči, jako že oči vidí světlo, protože je slunce. Toto hledisko je nezvyklé, neboť našim ustáleným návykem je uvažovat tak, že nejdříve je horko, a pak, podle kauzálního principu (!), se tělo potí. Když to řekneme obráceně, zní to divně, jako bychom řekli „máslo s chlebem". Tak říká Zenrin Kušu:
„Oheň nepotřebuje slunce, aby pálil,
Nepotřebuje vítr měsíc, aby chladil."
Toto šokující a zdánlivě nelogické převrácení „zdravého rozumu" může být snad objasněno pomocí oblíbeného zenového obrazu „měsíce ve vodě". Fenomén měsíc-ve-vodě se podobá lidské zkušenosti. Když nemáme vodu (uvědomění), neexistuje ani měsíc. Ale když měsíc vyjde, voda neotálí s odrazem jeho světla, a když je někde sebemenší kapička vody, neváhá měsíc s vržením svého odrazu. Neboť měsíc nezamýšlí odrážet se, a voda nemá žádný záměr získat jeho obraz. K tomu, aby tento jev nastal, je třeba stejně tak vody jako měsíce, a tak jak voda manifestuje jasnost měsíce, manifestuje i měsíc průzračnost vody. Jiná básen ze Zenrin Kušu říká:
„Stromy zjevují tělesný stav větru,
Vlny propůjčují životní energii měsíci."
Řečeno méně poeticky - lidské prožívání smyslů je determinováno (určováno) stejně tak povahou mysli a strukturou jejího vědomí, jako vnějšími předměty, jejichž výskyt mysl registruje. Lidé se cítí být oběťmi nebo loutkami svých prožitků, protože oddělují „sebe" od svých myslí a uvažují o povaze mysli-těla jako o něčem, co na „ně" bylo bez jejich vůle vrženo. Říkají, že nežádali, aby se narodili, nežádali, aby jim byl „dán" senzitivní organismus, který je frustrován střídáním rozkoše a bolesti. Ale zen na nás žádá, abychom zjistili, „kdo" je ten, kdo „má" tuto mysl, a „kdo" je ten, kdo nežádal, aby se narodil, než ho jeho otec a matka počali. A tu se ukazuje, že celý ten pocit subjektivní izolace, pocit, že jsem ten, komu byla „dána" mysl a komu se dějí prožitky, je jenom přeludem vyplývajícím z chybné sémantiky (jazykového významu), hypnotickou sugescí plynoucí z opakovaného chybného myšlení. Neboť neexistuje žádné „já" (myself) mimo tuto mysl-tělo, jež strukturuje moje prožívání. Podobně je směšné mluvit o této mysl-těle jako o něčem pasivním, čemu byla „dána" určitá struktura. Neboť ono je touto strukturou, a předtím, než tato struktura vznikla, nebylo žádného mysl-těla.
Naším problémem je, že moc myšlenky nám umožňuje konstruovat symboly věcí, které jsou oddělené, odlišné od věcí samotných. V tom je zahrnuta též schopnost vytvořit „symbol, ideu nás samotných," která se od nás liší. Idea je o tolik srozumitelnější než realita, symbol je mnohem stabilnější než fakt, a tak se učím identifikovat s ideou sebe samých. Odtud pochází subjektivní „já", které „má" mysl o vnitřně izolovaném subjektu, jemuž se bez jeho přičinění dějí prožitky.
Zen se svým charakteristickým důrazem na konkrétno poukazuje na to, že nám tak drahé „já" je pouhou ideou, která je užitečná a oprávněná, když ji bereme tak jak je, která je však zhoubná, když ji ztotožňujeme s naší reálnou přirozeností. Nepřirozená neohrabanost, kterou se vyznačuje určitý typ sebeuvědomění, vzniká tehdy, když si jsme vědomi konfliktu nebo kontrastu mezi ideou sebe samých na jedné straně a bezprostředním konkrétním prožíváním a vyciťováním sebe samých na straně druhé.
Jakmile se přestaneme identifikovat s ideou sebe samých, projde celý vztah subjektu a objektu, vědoucího a věděného náhlou a revoluční změnou. Stane se skutečným vztahem vzájemnosti, ve kterém subjekt tvoří objekt do té míry, jak objekt vytváří subjekt. Vědoucí nadále nepociťuje sebe sama jako nezávislého na věděném, ten, kdo prožívá, už nepociťuje sebe sama jako někoho, kdo je oddělen od prožitku. V důsledku toho se stává absurdní celá představa o tom, že je možno získat něco „od" života, vytěžit něco „z" prožitku. Jinak řečeno, stane se zcela jasným, že v konkrétní události nemám žádného jiného já, než je totalita věcí, kterých jsem si vědom.
Literatura: Watts, A.,W. Cesta Zenu. Votobia, Olomouc 1995.
Připravil: Koan
Témata tohoto článku: knihy
