Smutek mnohé z nás doprovází na každém kroku, a přesto se spokojujeme s tím, jak nám jeho podstatu vysvětluje mysl. Co když smutek není tím, čím se jeví? Co když je niternou výzvou k návratu ke skutečné přirozenosti? Co když v hloubi srdce víte, že smutek je normální reakcí na zmatek a utrpení?

Všechno v přírodě má svůj účel a účelem deprese je odstranit pocit izolace a zbytečné obranné mechanismy.

Všichni víme, že ze smutku není úniku. Pociťovaný smutek je nesmírně hluboký. U někoho mohou smutek vyvolávat a živit vnější okolnosti, u jiného ale nedokážeme původ smutku spojovat s žádnou událostí. Pokud ho pociťujeme niterně, je v obou případech příliš velký, než aby byl jenom náš.

Odhlédněme na okamžik od popisu smutku a povšimněme si jeho neproniknutelné hloubky. Co to odhaluje?

Nepodivili jste se někdy, kde se bere schopnost pociťovat ho tak niterně?

Jak to, že můžeme prožívat ztrátu a zklamání srdce? Je v nás tolik, co zůstává nepoznáno. V neznalosti nasloucháme racionálním vysvětlením, kdo jsme a co se v našem životě odehrává. A přitom v pozadí je přítomnost inteligence a moudrosti, která již řídí běh života, jež označujeme za svůj. Je to naše přirozené Já.

Všichni hrajeme ve svém životě řadu rolí, které vedou tu k radosti, tu ke smutku. Jediné, co zůstává neměnné, je zmíněná přítomnost: to, co vnímá světlé a stinné stránky každodenního života, co pociťuje emoce a všechny tělesné pocity — a co dokonce naslouchá myšlenkám.

Povšimli jste si někdy, že bez ohledu na stáří svého těla se často cítíte mnohem mladší? Co když nejste určeni svým datem narození nebo tím, co si o vás myslí jiní, nebo dokonce tím, co si myslíte sami o sobě? Co když jste mnohem větší a jednodušší než jakákoli představa, kterou o vás kdo může mít? A co když právě na to ukazuje váš smutek?

Smutek je volání po domově. Stav nespokojenosti a deprese se zrodil z pociťovaného odloučení od skutečného Já, od vlastní přirozenosti. Jádrem smutku je touha, neukojitelný hlad, které se snažíme naplnit zážitky, jídlem, milostnými vztahy a hromaděním majetku.

Když je touha pociťována přímo, je výzvou vrátit se k tomu, co je skutečné — k tomu, kým za našimi rolemi a osobností opravdu jsme.

Na Západě je orientace na upevnění osobnosti, aby mohla fungovat lépe a cítit se úplná. To může být úkol na celý život, neboť osobnost je sama o sobě imaginární: není tím, kým skutečně jsme. Podobně jako kus oděvu jen zahaluje naši nevinnost a snaží se chránit vnitřní otevřenost.

Jen se zamyslete, jste skutečně svojí rolí?

Když pohlédnete do svého nitra, nevnímáte život, který je svou povahou otevřený? Právě teď námi volně proudí všechny tělesné pocity a emoce. Jedním z úkolů tohoto stálého toku emocí a myšlenek je probudit v této živoucí inteligenci její vrozenou schopnost uklidnit emoce a projasnit myšlení. A právě tehdy začíná naše přirozené Já poznávat samo sebe — vnímat, že prostě je.

Není třeba, aby se Já měnilo nebo zdokonalovalo; je úplné a dokonalé už takové, jaké je. Je to opravdový klid.

--------

přeložila Marsha z http://www.soulscode.com/age-of-sorrow-age-of-wakefulness/

webové stránky Pamely Wilson: http://www.pamelasatsang.com/

Tisk

• Tweet