Pátrání po konci hledání - Peter Fenner
Ať už žijeme každý svůj smrtelný život, myslíme to, co myslíme, jsme zainteresování na svých aktivitách, nebo že já jsem tady a ty jsi tam, nebo že jsme každý odlišný, přesto je tu ona univerzální zkušenost, která je neosobní a kterou můžeme oba cítit a i všichni z nás.
Výňatky z dialogu s Petrem Fennerem, Omega Institut, červenec 2006
Peter Fenner: Bytí chápu tak (vycházeje z pohledu východních tradic, například Budhismu a Hinduismu), že nic nevyjímá, protože je nepodmíněné. Pokud bychom – za účelem, abychom byli, museli tiše sedět nebo museli meditovat, pak by to naše bytí bylo nějak podmíněné. Ale my pátráme po bytí, které je nepodmíněné.
Neexistuje žádná podmínka, nic, co by nám bránilo v bytí. My vlastně to bytí ani nemůžeme zastavit, protože je to to, co se stále děje. Je to všudypřítomné bytí. Pokud se na něj naladíme, je tam. Není to ale ve smyslu, že je na nějakém místě, poněvadž je všude a vždy-přítomné.
Pokud začneme toto bytí, tento "prostor" zažívat, ucítíme, jak je naprosto zajímavé a úžasné. Zažíváme ho jako jedinci, ale nemá s námi jako jedinci nic společného. Není naše, nemůžeme ho vlastnit. Můžeme se ho "pouze" účastnit, vstoupit do něj, užívat si ho, být jím pohlceni, žít v něm, ale nemá s námi jako jedinci nic společného. Proto se o něm někdy hovoří jako o ryzím, univerzálním Vědomí. Takže pokud se na něj naladíme, ladíme se na samotný vesmír.
Z mého pohledu to právě děláme. Pronikáme do možnosti, potenciality, která tu stále je. My jen "rozvazujeme" a otevíráme věci. Není to o tom, že bychom se museli radikálně změnit, abychom byli hodni vstoupit do tohoto prostoru. Vlastně nemusíme měnit vůbec nic. Já to cítím tak, že to probíhá zároveň se zkušeností mně jako člověka, s tím že jsem, že existuji. Takže to mohu poznat skrze kdo jsem já a ty to můžeš poznat skrze kdo jsi ty.
Je to jednoduše vědomí - v kontrastu k tomu, čeho jsme si vědomi jako předměty vědomí. Nejlepší věc na této zkušenosti je, že když jsme s ním propojeni, neexistuje nic, co bychom více potřebovali. Vše, co děláme, je uzpůsobené k tomu, abychom došli do bodu, kde nemusíme nic víc dělat, protože již jsme úplní. Je možné to teď zažít a být tím.
Účastník: Je to tady stále.
PF: Ano, je to tady stále.
Úč: Skvělé!
PF: Takže se můžeme uvolnit.
Úč: Ale pokud jsi ve fyzickém těle, nemůžeš tam zůstat.
PF: Kde? Není to nikde, takže nemusíme být někde na zvláštním místě, abychom se mohli toho účastnit. Je to paradoxní.
Jakmile začneš hovořit, pak z toho vypadneš, protože o tom začneš přemýšlet.
Záleží na způsobu, jakým myslíme. Je to velmi jemné. Protože je to nepodmíněný stav, opravdu nehraje roli, na co právě myslíme, o čem přemýšlíme. Naše myšlenky na to nemají vliv. Možná to vyciťuješ.
Ať už žijeme každý svůj smrtelný život, myslíme to, co myslíme, jsme zainteresování na svých aktivitách, nebo že já jsem tady a ty jsi tam, nebo že jsme každý odlišný, přesto je tu ona univerzální zkušenost, která je neosobní a kterou můžeme oba cítit a i všichni z nás.
Úč: Cítit jednotu?
PF: Ano. Ačkoliv já jsem tady a ty jsi tam, můžeme cítit, že něco společně sdílíme. Jsme na tom samém místě. Tohle je pravý zážitek jednoty, opravdová intimita, spojení, protože přesně víš, co já na té úrovni zažívám. Můžeš plně vstoupit do mé zkušenosti a já mohu plně vstoupit do té tvé – na této úrovni univerzálního vědomí.
Úč: Můžeme to definovat jako Jsoucno nebo Takovost?
PF: Ano, v buddhismu se mluví o Jsoucnu, Takovosti nebo Přirozenosti. Já osobně mám tato slova rád, protože se o nich nedá moc přemýšlet. Myslím, že je skvělé pokusit se nazvat to, o čem mluvíme a co sdílíme.
Úč: Je to o všech těch omezeních v nás, kterých se zbavujeme, všeho, co nás "potápí", abychom se mohli otevřít prostoru?
PF: Ano. Jde to jednoduše za Mne, za mou existenci: "Co je pro mě důležité", "Jaké jsou moje preference?", "‘Je to pro mé dobro?" Jde to mnohem dál, jde to až za zabývání se svým já.
Úč: Popsal bys to jako bezpodmínečnou lásku?
PF: Ano. Myslím, že bezpodmínečná láska z toho vyrůstá, protože je to nemanipulativní zážitek. Pokud jsme v tomto stavu, není možné, abychom manipulovali jak se sebou tak s ostatními. Láska z nás spontánně vychází, když jsme plně otevřeni, bez jakýchkoliv bariér, když nemáme v sobě žádnou manipulativní energii. Láska také znamená, že dovolíme lidem vejít jak dovnitř tak ven z našeho energetického pole a dovolíme jim vstoupit do naší vnitřní mandaly. Pohybovat se dovnitř a ven způsobem, který je v souladu s tím, kdo jsou.
Úč: Zdá se, že způsob, jakým se pravidelně ponořit do toho je, všimnout si posuzující mysli?
PF: Ano. Tím, že budeme více sladěnými, citlivějšími k tomu, jak to probíhá. Ale pak to nijak neposuzovat – nehodnotit hodnotící mysl. Pokud nebudeme hodnotit posuzující mysl, pak nebude mít žádnou energii. A pak tu jsou jednoduše jen myšlenky, které se jen pohybují naším vědomím.
Úč: Dá se to nazvat místem bez úhlu pohledu? Připadá mi to, že tam nejsou žádné filtry.
PF: Ano. Protože to jde mnohem dál, za naše názory. Je to stav, ve kterém si o ničem nic nemyslíme. A toto může být potíž, protože se od nás očekává, že budeme mít názory na věci. Naše sociální síť je takto zkonstruována – mít nápady a názory na věci. Takže nemít názor může být výzva. Zažil jsem to. Lidé se ptají, "Co si myslíš o tom a o tom?" a já řeknu, "Nepřemýšlím o tom, nemám na to názor". A lidé to považují za divné. Takže musíme přijmout, že ať už si lidé o nás budou myslet cokoliv, my se tím nebudeme znepokojovat.
Úč: A teď vážně. To, že děláš semináře, je to v rozporu k tomu co je?
PF: Ne. Je to naprosto v souladu. Protože to, co dělám na seminářích v samotném jádru, je nic. To je to, co se snažím dělat tak, jak nejlépe umím.
Je to jako s létáním. Vydáme se společně na cestu, na kterou jsme vstoupili v rámci domněnky, že cesta někam povede, že je kam se dostat. Společně se vydáme na tuto cestu a dostaneme se do bodu, ve kterém si uvědomíme, že jsme již tady a že jsme tu vlastně byli odjakživa. A že jsme nemuseli dělat to, co jsme udělali. Ale kdybychom to neudělali, nebylo by se to dělo.
Úč: Není jiné cesty jak do toho proniknout než přes rozhovor?
PF: Jsou jiné cesty. U mně funguje tahle. Třicet let jsem se zabýval tím, jaká cesta je pro mě nejefektivnější. Zjistil jsem, že dialog urychluje proces a zasvěcení, to, jak rychle vstoupíme do toho prostoru.
Úč: Týká se to i tebe? I když se tomu věnuješ již třicet let?
PF: Ano.
Úč: Může to mentální aktivita zakrývat?
PF: Ano. To obecně dělá. Většina mentální činnosti, řekl bych 99%, to zahaluje. Vyžaduje to zvláštní druh dotazování se, dialogu tzv. mezi řádky, aby se to odhalilo.
Úč: Proč by to ale měla mentální činnost zatemnit, když bytí nic nevyjímá a nevynechává?
PF: Opět, je to paradox. Neexistuje nic, co by tomu bránilo, ale co se děje je to, že se snadno ztotožníme s našimi interpretacemi. To nás sevře do naší podmíněné mysli a to nám nedovolí "rozšířit se".
Úč: Takže se sem můžeme kdykoliv vrátit, protože víme, kde "tady" je.
PF: Ano. A když to budeš dělat, tak tam bude uvědomění, opětné upamatování se jako: "Á, jsem opět tady", tam, kde není žádné místo..
(Ticho)
Moc děkuji. Bylo mi velkým potěšením s tebou dnes večer být.
Zdroj:
Překlad: Karla
Témata tohoto článku: hledání, Peter Fenner
