Okamžik prozření
Ukázka z nové knihy PŘEKROČENÍ KARMY od Adriana Kezeleho. Tato kniha vám může na vaší cestě ušetřit spoustu času a energie, protože vám nabídne pohled z druhé strany – z místa, kde se dříve nebo později sami nevyhnutelně ocitnete.
MINULÉ STOLETÍ. Polovina sedmdesátých let. Bylo mi třináct a právě jsem zažil své první hluboké prozření v zajetí. Bylo děsivé, ale přesto jistým způsobem vzrušující a plné naděje. Skoro hodinu jsem se schovával na nějaké louce poblíž babiččina domku a nezadržitelně plakal. Ještě dnes je pro mě obtížné vysvětlit proč. Nic se mi nestalo. Nikdo mi neumřel. Měl jsem všechno, co si jen kluk může přát, aby byl šťastný. Známky ve škole jsem dostával skvělé a čekaly mě dlouhé letní prázdniny plné svobody.Ach, a tady ho máme zase, to slovo – svoboda. Možná, že to ono spustilo neočekávaný vpád podivna. Ano, teď si vzpomínám: chvíli předtím jsem přemýšlel o tom, jak je krásné zbavit se nudných školních úloh (které mi nedělaly žádné potíže) a cítit, jak mi mlá- dí proudí tělem jako míza. Nechal jsem se unést tím chlapeckým nadšením a rozběhl se přes kukuřičné pole ve snaze dostat se na druhou stranu za míň než… no, rychleji než posledně. A pak jsem se, zadýchaný, snažil představit si dva dlouhé letní měsíce a všechno, co budu dělat, abych je naplnil zábavou.
Budu chodit plavat do rybníka – samozřejmě. Hodně často. A knížky. Jasně, knížky! Budu číst spoustu knih! Těch zajímavých. Těch dobrodružných. Sci-fi. Ty o mimozemšťanech a cestách vesmírem. Ohoho, zítra se znovu porozhlédnu po skrytých poličkách v místní knihovně, a možná dokonce najdu i něco o cestování časem – to je moje oblíbená libůstka. A samozřejmě přidám trochu magie; nějaké to fantasy (tehdy jsem právě objevoval tajemný svět dnes superpopulárního Tolkiena a stával se ze mě jeden z prvních fanoušků Pána prstenů) – ano, to rozhodně.
Prima, co dál? Dovolená s rodiči u moře? Super, dva týdny horkého slaného vzduchu a modrého moře na jednom z jadranských ostrovů. Proč ne? Zní to dobře.
Holky… Ach, o holkách jsem ještě nepřemýšlel. Vlastně, přemýšlel, ale nijak zvlášť. Nebyly v centru představ, které jsem toho letního odpoledne spřádal. Kamarádi, to jistě. Nějaké ty hry, večerní vtipy u ohně u lesa, krátké výlety do mírných kopců v okolí. Na tom nahodilém fantazírování nebylo nic zvláštního. Byl jsem jenom kluk, který bloudí svou myslí a tělem a snaží se přijít na to, co mu přinese léto.
A tehdy, zčistajasna, jsem dostal nečekaný zásah. Zamrzl jsem uprostřed skoku, něco mě přinutilo padnout na kolena a hlavu pevně přitlačit k suché žluté zemi. Ve vteřině jsem měl tvář špinavou od slz a prachu. Fyzicky se mi nic nepřihodilo. Ani jsem si náhle nevybavil, že mě minulou noc unesli mimozemšťané. Neuštknul mě jedovatý had, ani jsem znenadání neuslyšel hlasy z pekla. Prostě jsem uviděl, že to, o čem přemýšlím, je nejen podobné, ale v podstatě stejné jako to, o čem jsem přemýšlel minulý rok. Byly tu jisté rozdíly, ale dokonce i ty odrážely opakující se vzorec. Nebo spíš vzorec, který se vyvíjel. Rostl jsem, den za dnem, a moje myšlenky, potřeby a přání rostly spolu se mnou. Jenže byly tak… předvídatelné! Nebylo těžké uhádnout, co si budu přát dál. Kdybych měl víc času, prostoru, a hlavně vůli, abych to udělal, mohl jsem v tom, teď už velmi dávném, okamžiku sepsat seznam svých budoucích letních fantazií na příští rok; a na rok po něm, a na ten další…
Všechno bylo předem dané!
Jen jsem šel po cestě, která se přede mnou prostírala. Myslel jsem, jednal, chodil, běhal, skákal, četl, smál se, přál si, doufal… Přesně jak se to ode mě také očekávalo. Ne proto, že je pochopitelné, že chlapec si myslí a dělá právě tyhle věci, ale proto, že jsem si já, zvláštní a jedinečný já, měl myslet a dělat právě to. Ten chlapec, JÁ, byl tak předvídatelný, že to bylo nesnesitelné.
A tak jsem padl na kolena a začal plakat. Několik vteřin byl můj pláč tichý, ale rychle se změnil ve vzlykot. Důvod: i on byl předvídatelný. Mělo k němu dojít, bylo jasné, že k němu dojde, a jako takový představoval další úroveň nekonečné temné červotočí díry s koncem v nedohlednu.
Celou hodinu jsem byl ztracený ve tmě, zatímco mě, znovu a znovu, bez přestání drtily čelisti strašlivého démona předvídatelnosti, který mi, aniž bych se ho o to prosil, ukázal bídnost stavu, v němž se lidé nachází. Nešlo samozřejmě jenom o mě. Když jsem konečně zvedl hlavu, cítil jsem i další lidi. „Cítil“ – to znamená, že jsem je „viděl“ ve své mysli. „Slyšel“ jsem jejich myšlenky, jako by byly moje. Později budu mívat takové zážitky často. Začnu být schopný „ucítit“ myšlenky podobně jako tělesný pach. Je to nešťastná a pochybná „schopnost“. A jsem rád za okamžiky, kdy mě opustí – tehdy nastávají blažené chvilky klidu, které bych chtěl prodloužit, jak jen to jde.
Ale tehdy a tam jsem poprvé uviděl, i když jen na malou chvíli, co se děje v myslích jiných lidí. A to, co jsem spatřil, se mi nelíbilo.
V kukuřičném poli jsem byl sám. Díval jsem se na vesnické domky, bílé, zelené a žluté, jak si dřepí, bezpečné a chráněné, pod červenými a hnědými střechami. Uvnitř byli lidé, kteří se věnovali svým záležitostem. Seděli, stáli, vařili; někteří z nich byli v postelích a odpočívali po práci nebo se zotavovali z nemoci; někteří byli zticha, jiní mluvili, křičeli nebo se hádali. Matky krmily svoje děti, děti mladší než já si hrály se svými hračkami, muži mnohem starší než já si hráli s těmi svými.
Děl se život, ano. Tak život vypadá. Mohli byste říct, že drobná změna úhlu pohledu by do toho výjevu mohla vnést radostný pocit živosti. Lidé jsou živí. Oni žijí. To je přece důvod k radosti, ne?
Ale nebyl! Právě naopak: byl to důvod pro ten nejstrašnější pocit, jaký jsem kdy zažil. „Viděl“ jsem dvacetiletou dívku a mohl jsem přesně říct, jaká bude její příští myšlenka; jak si bude přát, aby už byla víkendová zábava, a snít o románku, který naplní její život. Cítil jsem sedmatřicetiletého muže, který přemýšlel o svém majetku a dychtivě si přál mít v garáži nový automobil. Tam, v nějakém jiném domku, šestačtyřicetiletá žena zazlívala nevěru svému muži, plánovala rozvod a říkala si, jak to asi ponese jejich dcera. V sousedství se pětapadesátiletý muž snažil skloubit rady svého lékaře, jak se vyhnout další mozkové mrtvici, s chutí opít se večer s kamarády v hospodě. Starší pár, před sedmdesátkou, rokoval ustaraně o důchodu a své rychle se ztrácející schopnosti obdělávat půdu, zatímco se jejich potomci odstěhovali do města. Další dům, osmasedmdesátiletá žena bojuje s bolestmi v kostech a její ne o moc starší manžel se obrací k Bohu, protože ví, že se blíží čas jeho odchodu.
V každé mysli, v každém srdci – včetně těch svých – jsem viděl neviditelný vzorec, jak před námi vykresluje předvídatelnou, pochopitelnou a přijatelnou životní dráhu. A my po ní jdeme, aniž bychom si její existence byli vůbec vědomi.
O svobodě. Ano. O tom, jak budu trávit své letní volno. Plné svobody.
A to byl konec. Tehdy a tam, někde kolem mých třináctých narozenin. Od toho okamžiku, během dlouhých nadcházejících let, už nikdy nebudu o sobě, a co se toho týče, ani o nikom jiném, koho potkám, přemýšlet jako o svobodném člověku. My všichni jsme vězni. Všichni jsme spoutaní.
Takové myšlenky mohou člověka přivést k šílenství, nebo alespoň do deprese. Hlavou mi proběhlo, že jestliže je každá naše myšlenka jen způsobem, jak naplnit daný vzorec, pak by sebevražda mohla být jedinou svobodnou volbou, kterou máme. Nicméně jakkoliv ultrarychlá proměna mého mladého života byla, právě tohle byla jediná myšlenka, která mě ten den rozesmála. Rozhodně a bez jakékoliv pochybnosti jsem ji zavrhl. Sebevražda má coby „svobodná volba“ stejnou hodnotu, jako když si člověk chce koupit nové auto, nechat se zaměstnat, mít děti, jíst ve fast foodech, vyjet si na kole nebo si pochutnat na čokoládové zmrzlině. Což znamená – že vůbec není svobodná.
Když jsem byl o něco starší, přečetl jsem si, co o sebevraždě říkají Camus, Sartre, Hume, a dokonce i Jean Améry. Žádný z jejich úhlů pohledu nebyl lepší než ostatní. Všechny zůstávaly UVNITŘ toho vzorce, kterého jsem si všiml. Zvláštní bylo jedině to, že jsem si tu skutečnost, bez velkého přemýšlení, uvědomil hned v tom kukuřičném poli.
Navzdory šoku jsem od hrůzu nahánějícího světa mentálního uvěznění, který jsem okem své mysli uviděl, neutekl. Někde za tím vším jsem viděl trhlinu; nedokonalost v tapisérii iluze. Byla tam, v samém středu předvídatelného a předem určeného kolotoče lidských životů. Nebylo to nic hmatatelného, spíš jako možnost něčeho. Uběhnou roky, než budu schopný to něco popsat. Ale od samého začátku jsem věděl – že se toho nakonec dotknu, ucítím to, poznám a budu to žít.
Naprosto nepřipravený jsem byl přinucen zhlédnout skutečnou svázanost lidských duší, mnohem dřív, než by ji měl kdokoliv spatřit, mnohem hlouběji, než ji, to teď vím, většina lidí vůbec kdy zažije. Dokonce i dnes, když se snažím popsat realitu situace, kterou jsem uviděl a pochopil ještě jako chlapec, je jen málo těch, kteří rozumějí. Je to kluzká pravda, to mohu dozajista potvrdit. Je třeba ji mnohokrát zopakovat, než vás hloubka jejího významu udeří plnou silou. Ale jakmile vás jednou zasáhne, navždy vás změní.
Jak žít s vědomím, že všechno, co jsme udělali, co děláme a co uděláme, je výsledkem snadno předvídatelného řetězce příčin a následků? A jak pak o sobě můžete přemýšlet jako o svobodném člověku? A pokud člověk není svobodný, co tedy je?
To podivné letní chlapecké odpoledne bylo prvním krokem na mé dlouhé cestě za skutečnou svobodou. Stejný první krok, nebo jemu podobný, platí pro každého a znamená vždy stejný předěl. Může k tomu dojít různými způsoby, někdy mnohem později v životě, následkem nějaké tragédie, nemoci nebo ztráty, a někdy následkem přehnané radosti. Ale stává se to mnohým, stejně jako se to stalo mně. A vždycky to představuje stejnou osobní zkušenost, které říkám „prozření v zajetí“.
V jednom okamžiku se na sebe díváte jako na svobodného člověka, a v dalším se vaše drahocenná svoboda změní v nestydatou lež.
Prozření nejsou zas tak vzácná. Čas od času k nim dochází. Falešná svoboda má v sobě trhliny; není dokonalá, protože pohádka o svobodě není dokonalá. A tak se čas od času zhroutí. Tehdy lidé vidí chyby, nesrovnalosti, opakování, smyčky a spoustu dalších znaků, že s jejich stavem, co se svobody týče, je něco zásadně špatně.
Vlastně se takové věci stávají mnohem častěji, než jsou si lidé ochotní připustit. Ale jen někteří z nich, většinou po řadě častějších prozření v zajetí, to začnou brát vážně. Žijeme ve světě, který, z toho či onoho důvodu, nepodporuje svobodu. Převládají omezení, hranice, kontrola a mentalita typu „nic nového pod sluncem“. Pokud vás postihne prozření v zajetí, nejspíš o tom nebudete moct s nikým mluvit. Když se o to pokusíte, budete čelit skrytému, anebo méně skrytému, popírání vašeho zážitku. „Přemýšlíš o tom špatně,“ řeknou vám. „Jsi jenom unavený a ve stresu. Zkus se na to dívat z té lepší stránky, vezmi si pár dní dovolené a pořádně si odpočiň, najdi si cvokaře, běž a medituj… a zase ti bude dobře. My jsme svobodní, ale víš, někdy to vypadá, že nejsme. Prostě si těch chvilek nevšímej. Ignoruj je a ony zmizí. Jako noční můra, která prchá před svítáním. Nevzdávej to a všechno bude zase dobré.“
A taky že bude. Aspoň na nějakou dobu. Než přijde další prozření.
Vaše hledání započne v okamžiku, kdy si sami přiznáte, že jste uvěznění. Ale dokud trváte na popírání situace ne-svobody, nemůžete se z ní dostat. Když pochopíte, přijmete a vydržíte úder prozření, že „si myslíme, že jsme svobodní, ale ve skutečnosti nejsme“, jste připraveni vydat se na cestu, která vede k pravému probuzení. Do té doby zůstanou zdi vašeho vězení nepropustné, bezpečné za vaším nepochopením vlastní situace.
Ukázka je z knihy Překročení karmy od Adriana Kezeleho.
Témata tohoto článku: knihy, probuzení
