Jeho kniha Gar Nichts Tun und Alles Erreichen. Entdecke deine wahre Natur (Nic nedělat a všeho dosáhnout. Odhal svou pravou podstatu) vyšla v roce 2006. Je toho v ní víc, co stojí za přečtení. V roce 2007 vyšla i v českém překladu: http://www.tenno.karvina.info/nic.htm

V roce 2008 vyšla další kniha tohoto autora Entzaubert siehst du nur Liebe. Nichts ist so wie es zu sein scheint (Zbavený očarování vidíš jen lásku. Nic není takové, jak se to jeví.)

Iluze: moje vjemy jsou pravdivé

Obdélníky A, B a C se celé hodiny baví o smyslu své existence.

A je ateista, proto věří, že jejich bytí coby obdélníků v obdélníkovém světě vzniklo náhodně, takže má jen ten smysl, jaký mu každý dá.

B je věřící a podle něho byly obdélníky bohem stvořeny vlastně jako čtverce, protože se ale bouřily proti svému božímu tvaru, „zvrhly" se v obdélníky. Jejich životní úkol teď spočívá ve usilování stát se zase „dokonalým" čtvercem.

C je agnostik, atak věří, že je možné nanejvýš vytvářet teorie o vzniku jejich bytí coby obdélníků.

Každý má - podle svého názoru - pro svoje stanovisko dobré důvody. Ateista A argumentuje takto: „Věřím jen tomu, co vidím. A co vidím? Samé obdélníky, které stojí na různých místech obdélníkového světa. Mám čtyři hrany a úhly a v těchto hranicích se pohybuji. Když umřu, přestanu existovat a volné místo po mně vyplní jiný obdélník."

Křesťan B odporuje: „Myslíš vážně, že by naše bytí mohlo být založeno na náhodě? Jen se podívej na tu dokonalost a ten řád našeho obdélníkového světa. Ne, to považuju za vyloučené. Musel ho stvořit nějaký stvořitel. A podle svého obrazu, tudíž podle čtverce. Jenže my jsme se zvrhli v obdélníky. Kdo se ale rozvzpomene na svůj původní tvar, ten našel smysl své existence a po opuštění tohoto obdélníkového světa se dostane do čtvercového nebe."

Zapojí se i agnostik C: „Ale to je přece jen domněnka. Ty nic nevíš, já také nic nevím, a svou teorii nedokázal ani jeden z vás."

A se brání: „Samozřejmě, že ne. Ale to je mi úplně fuk. Jsem smířený se svým obdélníkovým bytím, takovým, jaké je, a snažím se z něho vytěžit maximum. A kdyby po mém zmizení z tohoto světa vyšlo najevo, že měl B pravdu, budu naprosto spokojený."

„Jenomže pak bude pozdě," namítá B, „protože kdo se v době své existence coby obdélník nesnaží, aby se vrátil do svého původního stavu, do tvaru čtverce, po svém zmizení už k tomu nebude mít příležitost. Bude vhozen do obdélníkového pekla a tam bude navěky hořet."

D, ačkoli se nachází hned vedle, se diskuse nezúčastňuje, stejně jako se většinou nezúčastňuje žádných debat. Tvarem se sice od ostatních neliší, chová se ale poněkud svévolně. Protože A s B se nedokážou domluvit, zeptají se nakonec D: „Poslouchej, co je podle tebe smyslem naší existence? Odkud přicházíme, proč jsme tady a kam jdeme?"

„Odnikud nepřicházíme, nejsme tu z žádného určitého důvodu a nikam nejdeme," odpoví D klidně.

„Ale to přece není možné!" rozčiluje se B, „to, že jsme obdélníky, přece musí mít nějaký důvod! A také musí mít nějakou příčinu, že máme VŠICHNI stejný tvar a každý z nás tvoří VLASTNÍ obdélník."

„Vlastně vůbec neexistujeme," říká D takovým tónem, jako by jeho tvrzení bylo to nejobyčejnější na světě, „jenom to vypadá, jako kdybychom byli obdélníky, které jsou od sebe navzájem oddělené a stojí na různých místech."

„Co to povídáš?", rozesmějí se ostatní obdélníky na celé kolo, popadají se za svá obdélníková břicha a A se nechá slyšet: „Takovou pitomost jsem ještě neslyšel! Jsi snad slepý obdélník?"

„Ne ne," odpovídá D a pomrkává, „vidím, že jsme obdélníky, ale říkám vám: ten dojem je omyl."

B vrtí nesouhlasně hlavou, ale agnostik C je najednou zvědavý. „Povídej dál", naléhá na D, „co myslíš tím, že ten dojem je omyl!?"

„Všichni jsme vlastně nekonečná bílá plocha," říká D, „a jenom na nás leží MŘÍŽKA, která navozuje pocit oddělenosti."

„Jaká mřížka? O čem to vůbec mluvíš?" rozčiluje se A. „Já jsem JEDNOZNAČNĚ obdélník a ty taky.. Přestože máme stejný tvar, jsme odlišní. Protože já jsem na svém a ty taky na své místě. Jak jsi přišel na tu absurdní myšlenku, že my všichni jsme bílá plocha?"

„MY VŠICHNI říkáme jen proto, že nerozpoznáváme klam, zprostředkovaný mřížkou - že jsme obdélníky, zaujímající různá místa. A už jsme si tak zvykli se považovat za oddělené a na různých místech umístěné obdélníky, že jsme úplně ztratili z očí pravou příčinu své ,oddělenosti´."

„A co je tou příčinou?" ptá se zvědavě C.

„Pochopitelně ta mřížka. Když ji odstraníš, zmizí i všechny obdélníky," odpovídá D a přitom se usmívá, plný pochopení. „Co zůstane, co vždycky zůstane, je nekonečná bílá plocha. A jen TOU doopravdy jsme! Nekonečnou bílou plochou."

A i B nevěřícně vrtí svými hranatými hlavami a obracejí se k sousedovi, který podobnou myšlenku rovněž považuje za absurdní, ale C ji náhle pokládá za velmi zajímavou. Je mu, jako by v hloubi duše už dávno něco takového tušil. Proto se vyptává dál:

Prosím tě, pověz mi ještě: jak můžu dospět ke stejnému poznání? Co musím udělat, abych překonal své omezené obdélníkové bytí a se stal znovu bílou plochou?"

„Jak se stát bílou plochou? Ale vždyť jí už jsi a nikdy jsi ničím jiným nebyl. Jen díky té mřížce se považuješ za jeden z obdélníků mezi mnoha dalšími."

„Jak ale můžu tu mřížku odstranit?"

„Vůbec ji nepotřebuješ odstraňovat. Jen musíš vidět, že jde o hru bílé plochy na obdélníky. Při tvém omezení se ti coby obdélníku zdá, že existují samé obdélníky, které se ptají, odkud přicházejí, proč jsou tady a kam jdou - dokud si neuvědomí, že jsou bílou plochou. Pouze dělící mřížka každému vnucuje zdání jedinečnosti mezi mnoha jinými obdélníky." A při téhle poslední větě se D začne smát a směje se tak dlouho a tak dětinsky, že je skoro zaplněný slzami smíchu, které se kutálejí z jeho obdélníkových očí.

„To se ti lehko řekne," zlobí se C; „ tvoje teorie zní rozumně, dokonce až lákavě logicky, to musím bohužel přiznat, ale přesto se považuju za obdélník. Začínám teď sice chápat, že coby obdélník jsem jen iluzí, ale NEVIDÍM to. Mohl bys mi nějak pomoci, abych to uviděl jasně a zřetelně?"

„Jak by mohla bílá plocha uvidět, že je bílou plochou? Vždyť je tam jen nekonečná bílá plocha. A ta může vidět jen to, co ji ohraničuje nebo rámuje! Tedy obdélníky. Proto taky vidíš jen je, nic jiného. Vidět sám sebe coby bílou plochu je nemožné, protože je tu jen nekonečná bílá plocha, jinak nic."

„Jak bych tedy mohl prohlédnout to, co mě ohraničuje, jako iluzi?"

D se znovu zasměje. „Uvědomuješ si vůbec, jaké říkáš nesmysly? To jediné, co existuje, je bílá plocha, která se zdá být rozdělená na samé obdélníky. TO je všechno. A nic víc není vidět."

„Ale jak jsi k tomu hledisku došel? Přece jsi někdy musel pochopit, že jsi ta bílá plocha a že obdélníky jsou jen klam, vyvolaný mřížkou? Nebo jsi to viděl odjakživa?"

„Ne, taky jsem byl kdysi přesvědčený, že jsem jen jeden obdélník mezi mnoha jinými. A jako ty jsem hledal smysl své existence. Hledal jsem dokonce zoufale. Díval jsem se z jedné strany na druhou a zpátky, sem a tam mezi svými čtyřmi hranami, hledal jsem ve všech čtyřech dimenzích, které jsme si zvykli nazývat délka, šířka, výška a čas. Ale nenacházel jsem nic jiného než hranice obdélníku, za které jsem se považoval. Tak to šlo tak dlouho, až jsem zoufalý a zklamaný přestal hledat ..."

Rozrušený A ho přerušil. „A co se stalo potom?"

„Když jsem konečně přestal hledat smysl svého bytí mezi hranicemi a nesnažil jsem se dostat za hranice svého obdélníku, uviděl jsem, co nazýváme ,meziprostor' - totiž tu bílou plochu."

„Ale ty obdélníky tam přesto byly, nebo snad ne?" zeptal se A rozčileně.

D s úsměvem přikývl. „Samozřejmě, že tam byly hranice mezi obdélníky. Ale pochopil jsem, že jde o bílou plochu, rozdělenou na obdélníky. A jen kvůli tomu se domníváme, že jsme obdélníky. Ty ale skutečnosti ale jen zprostředkovávají zdání oddělenosti, protože to, co rozdělují, nebylo nikdy nic jiného než jediná bílá plocha."

„To je mi jasné. Proč ale tedy proboha je ta jednotná bílá plocha vůbec rozdělená na obdélníky? Jaký má smysl to ,zdánlivé' rozdělení?"

„Protože to té bílé ploše nabízí jedinou možnost, jak poznat sebe samu. Bílá plocha je prostě jen bílou plochou. Není v ní žádné poznání, žádné vidění, žádná zkušenost, ani prožitek, ani ty, ani já, žádný Stvořitel a jeho dílo - jen nekonečná mírumilovná bílá plocha. Prostřednictvím mřížky se sama sobě jeví jako obdélník mezi mnoha jinými. Hranice tedy existují jen zdánlivě. A pak, může se také změřit. A když nakonec sebe samu změřila do všech směrů obdélníku, aniž se přitom našla, je vržena zpátky a při tom pozná sebe samu jako bílou plochu. Bez prožitku oddělenosti by to bylo naprosto nemožné. Jelikož, jak jsem předtím vysvětlil, bílá plocha nemůže sebe samu poznat - jedině když se sobě samé ukáže jako rozdělená."

„Kdy začala ta nesmyslná hra na obdélníky?"

„Tahle hra nikdy nezačala, protože existuje jen bílá plocha, bez začátku a bez konce, bez času a prostoru. Mřížka, která vytváří iluzi obdélníků, je tak říkajíc věčná hra bílé plochy, jejímž prostřednictvím věčně definuje sebe samu. Napřed se sobě jeví jako rozdělená a nakonec se v té zcela bezvýchodné omezenosti zase najde. A když k tomu dojde, nestane se v podstatě vůbec nic. Všechno zůstane takové, jaké to bylo, jen představa bytí jako obdélníku mezi mnoha ostatními se ukáže jako pouhá iluze. Proto jsem ti už na začátku řekl: nepřicházíme odnikud, nejsme tu z nějakého důvodu a nikam nejdeme. Obdélníky jen slouží bílé ploše k sebepoznání. A dokud se vnímáme jako obdélníky, hrajeme hru na mřížku."

„Přestal jsi hrát s ostatními?"

„Jak bych mohl? Dokud se ve hře na mřížku vnímám jako obdélník mezi obdélníky, nemůžu jinak než s nimi hrát dál. Ale ať se hra hraje jakkoliv: já jsem bílá plocha. Bez času, bez prostoru, bez omezení. A v tom jsem našel hluboký mír."

„Já si to prostě nedokážu představit. Jak by mohla jistota, že jsem bílá plocha, přivodit hluboký mír? Bílá plocha, to se mi zdá takové studené, takové neutrální."

„To chápu. Ale až budeš jednou vržený zpátky do své pravé bytosti, rozpoznáš pravou podstatu bílé plochy."

„A co je pravou podstatou té bílé plochy?"

„Láska, příteli. Nic než nekonečná láska."

----------------------
Připravila: Lída

Líbil se vám tento článek? Dejte nám to najevo tím, že nás podpoříte!
Pokud si to můžete dovolit, podpořte i vy prosím tento web posláním malého daru, protože i malá částka v hodnotě 50 Kč pomůže! Pošlete prosím na číslo účtu: 670100-2202798937/6210.
Děkuji moc, Joshi.

Tisk

• Tweet