O srovnávání se
Jsme takoví, jací jsme, a v tomto okamžiku to nemůže být jinak.
Každý z nás jako lidská bytost, tělesně-duševní organismus, má jedinečnou povahu - jedinečnou genetiku, neurochemii, výchovu v dětství, životní zkušenosti, fyzické zdraví, vlastnosti, schopnosti, nadání, silné a slabé stránky atd. Stejně jako různá města, i různí lidé mají různý systém počasí, různé podmínky. Žádní dva z nás nejsou stejní. A všichni jsme pohyby nedělitelného celku, jako vlny v oceánu.Jsme takoví, jací jsme, a v tomto okamžiku to nemůže být jinak. Proto si myslím, že není příliš užitečné srovnávat se s ostatními. Můžeme vidět nebo pracovat jen s tím, co je tady, a to, co je tady, je pro každého z nás jiné. Stejně jako mají některá města více slunečných či zamračených dnů nebo více či méně bouřlivého počasí než jiná města, někteří lidé jsou náchylnější k depresím či úzkostem než jiní, někteří mají rušnější mysl, někteří jsou od přírody klidnější, jiní rozrušenější. Někteří lidé jsou v nejrůznějších oblastech "lepší" než já a jiní jsou "horší" než já. Mohu se srovnávat (jako objekt) a pak se cítit buď nadřazeně, nebo méněcenně, ale k čemu mi to bude?
Jediný život, který tu v současné době je, je TENTO život, pohybující se jako TENTO organismus, s TOUTO historií a TOUHLE životní zkušeností. Nikdo jiný nemůže být mnou. Nikdo jiný nemůže být vámi. Nejsme tu proto, abychom byli někým jiným. Jsme tu proto, abychom byli tímto jedinečným vlněním oceánu, ne nějakým jiným vlněním. Jediné, co kdy skutečně zkušenostně máme, je právě tento okamžik, takový, jaký je. To nepopírá minulost ani budoucnost, ale vše se ukazuje TEĎ jako tento jediný bezedný okamžik, který se neustále mění, a přesto se nikdy nevzdaluje právě tady a teď.
Naše utrpení spočívá v tom, že se my sami zaměňujeme za nějaký objekt, za uzavřené oddělené já, a pak se srovnáváme s ostatními, myslíme si, že bychom měli být jiní, než jsme, a věříme, že se musí něco (jiného, více, lepšího) stát. Osvobození (mír, lehkost bytí, radost, svoboda) znamená nebýt vůbec ničím, být jen tímto okamžikem, takovým, jaký je. Nesnažit se ho uchopit, vyřešit nebo mu dát smysl (jinak než nezbytným praktickým způsobem).
V holé přítomnosti není žádný střed, žádné "já", které by bylo možné najít, jen otevřený prostor vědomí, který v sobě objímá vše a je vším - celým vesmírem.
Prostě, jednoduše, jednoduše. Jednoduchost sama.
Joan Tollifson
Témata tohoto článku: Joan Tollifson
