Nesnesitelné ego - Ramesh Balsekar

Ramesh: Jak může nevinné ztotožnění se se jménem a formou být tak obrovskou překážkou k tomu, abys byl Bohem? Podle mého pojetí ego není pouhé ztotožnění se se jménem a formou, ale ztotožnění se se jménem a formou jako oddělenou entitou a odděleným konatelem jejích činů. Právě toto je skutečná překážka - ne pouhé ztotožnění se se jménem a formou, ale ztotožnění se se jménem a formou jako odděleným individuálním konatelem či jako individuálním konatelem odděleným od jiných individuálních konatelů. Rozumíš? Oddělovat se jakožto konatel, to je skutečný problém.

Jak se můžeš zbavit myšlenky, že jsi konatelem činů, jež se dějí skrze tuto soustavu těla a mysli? Mé pojetí je takové, že to nejprve musíš pochopit intelektuálně, a potom, díky osobní zkušenosti, přijde nevyhnutelné a bezpodmínečné přijetí toho, že nejsi jedinec, jenž by byl od druhých oddělen a konal oddělené činy.

Zprvu přijde intelektuální pochopení, že nejsi izolovaný konatel. A tato představa postupně, prostřednictvím osobní zkušenosti, zapustí hluboké kořeny, až se stane zcela a bezpodmínečně přijímaným pochopením.

Tim: Říkal jsi, že bychom mohli provádět analyzování činů a že touto praxí lze oslabovat ego.

Ramesh: Ego samo začíná s prováděním praxe a během toho procesu slábne.

Tim: To, co jsi říkal je, že otázka je někdy dána přímo Zdrojem ...

Ramesh: Otázka vyvstává! To znamená, že ego je tak slabé, že ani nemůže klást otázky. Stává se, že určitá cvičení ego ještě více posilují. V procesu, který navrhuji, ego, tak jak ho pojímám, víc a víc slábne a díky osobní zkušenosti dochází ke stále hlubšímu chápání toho, že samo nic nevykonává; ego nemůže nic vykonávat, konání se děje. Potom ego slábne víc a víc, a nakonec zaniká.

Gary: Mám problém, když nás žádáš, abychom konání analyzovali. Problém spočívá v tom, že již nevěřím, že můj rozum či cit jsou této analýzy schopny. Pozoruji svou mysl a své pocity a někdy se zdá, že to cítím opravdu tak, jak o tom mluvíš, ale pak zjistím, že ne, že mé pocity byly vlastně odlišné. Zdá se, že je ve mně něco velmi zmateného a popleteného. Nemyslím, že by bylo možné vyšetřit, zda někdo je či není konatelem.

Ramesh: Neřekl jsem, Gary, že máš pozorovat své pocity. Neřekl jsem, že máš pozorovat své myšlenky. Řekl jsem jen to, že se během dne něco přihodí, ne?

Gary: Ale jak mám vyšetřit ...

Ramesh: Jednoduše! Vezměme si prostý příklad. Půjdeš odtud a dostaneš se do nějaké neznámé hospůdky. Budeš-li na konci dne analyzovat, jak se toto konání přihodilo, zjistíš, že tě během něj napadlo pár myšlenek, nad nimiž jsi neměl žádnou kontrolu. Jaké to byly myšlenky? „Jsem hladový." „Rád bych něco jedl." „Nemám s sebou moc peněz, bylo by tedy dobré najít čistou hospůdku, kde bych dostal slušné jídlo za přijatelnou cenu." Tak se někoho zeptáš: „Je tu někde ...?" - „Jistě, zrovna za rohem."
Co se tedy stalo? Byla tu série myšlenek. Mozek odpovídal na tyto myšlenky podle okolností, nad nimiž jsi neměl žádnou moc: hlad rostl; rád bys chutné kvalitní jídlo s ohledem na své možnosti; zjistíš, žes většinu peněz nechal ve svém pokoji. Mozek reaguje na vzniklou situaci a někoho se zeptá: „Je tu někde místo, kam lze zajít ...?" Nakolik je to tedy „tvé" jednání, a nakolik je to řetězec okolností a podmínek, jež tě dovedou do oné restaurace? Tímto způsobem dojdeš k závěru: „To nebylo ´mé´ konání. Pojednou jsem pocítil hlad a v důsledku okolností, nad nimiž jsem ´já´ neměl žádnou moc, jsem byl zaveden do restaurace."

Gary: Mám dojem, že v průběhu času se to mění. Proto říkám, že nevěřím svým smyslům. Jestliže se něco děje nebo se k tomu schyluje, zdá se mi, že to mám pod kontrolou. Ale pokud se již něco přihodilo, zdá se mi, že jsem nad tím kontrolu neměl. Je jedno, o jakou věc se jedná; je to otázka času - jak to vidím v průběhu času.

Ramesh: Proto říkám „Na konci dne ..."

Gary: Pak se vždycky bude zdát, že nemám kontrolu ...

Ramesh: A to je účel.

Gary: Ale dívám-li se dopředu, pokaždé se zdá, že mám kontrolu.

Ramesh: Ano, „pokaždé se zdá". Jsi stoprocentně přesný. Pokaždé se „zdá", že „ty" máš kontrolu.

Gary: V obou případech „se zdá".

Ramesh: Nikoli. Na konci dne, když si to probereš, dojdeš k závěru, že jsi neměl žádnou kontrolu. Přišla myšlenka, zaslechl jsi nějakou narážku, nebo jsi něco uviděl. Mozek reagoval na to, co bylo viděno, slyšeno či myšleno. Takto můžeš analyzovat jakékoli konání a na konci dne zjistíš, že to vůbec nebylo „tvé" konání.

Analýza konání, jakéhokoli konání, je podle mě jediná sádhana, jediná praxe, již je třeba provádět. Takové je moje pojetí. Prováděj tuto sádhanu v tom rozsahu, jak je to pro tebe možné - a to závisí na Boží vůli a osudu dané soustavy těla a mysli. V tom rozsahu, v jakém jsi schopen tuto sádhanu provádět, dojdeš k závěru, že žádné konání není ve skutečnosti „tvým" konáním. Děje-li se to tak den za dnem, znovu a znovu, pak v určitý čas - opět, je-li to Boží vůle a osud dané soustavy těla a mysli - z velké hloubky tvého bytí vyvstane otázka: „Jestliže Gary nic nekoná, kdo je Gary?" Jak řekl Buddha: „Neexistuje nikdo, kdo by něco konal." A to je závěr, k němuž dojdeš osobní zkušeností. Jestliže Gary nic nekoná, kdo je Gary? Kdo jsem já?

Témata tohoto článku: Raméš Balsekar

Tisk

• Tweet