Nepohybujeme se časem a prostorem
Rupert Spira v knize Přirozenost vědomí ukazuje, že naše esenciální přirozenost spočívá v něčem jiném, než si převážná většina lidí na celém světě myslí. Dnes převládající přesvědčení, že hmota existuje nezávisle a předchází vědomí, které je od ní odvozeno, je podle autora základní příčinou veškerého lidského utrpení, konfliktů mezi národy i zneužívání naší planety. Rupert v knize navrhuje, že naopak rozpoznání esenciální přirozenosti našeho já i světa, kterou je jedině vědomí, je nezbytným i postačujícím předpokladem k nalezení štěstí lidí i konečným zdrojem míru na celém světě.
Nikam nikdy nejdeme. Proud obrazů, pocitů i vjemů prochází námi; my neprocházíme jím. Nepohybujeme se časem a prostorem. Čas a prostor se, takříkajíc, se pohybuje v nás.Když cestujeme, zažíváme série myšlenek, pocitů a vjemů, ale pole vědomí, v němž se tyto myšlenky, pocity i vjemy pohybují, nebo přesněji řečeno, které ho zabarvují, nejde nikdy nikam. Tomuto poli se obvykle říká „tady a teď“.
Filtrováno myšlenkou se teď tohoto pole jeví jako okamžik v čase. Filtrováno prizmatem vjemu se tady tohoto pole jeví být bodem v prostoru. Ale teď, které se jeví jako okamžik v čase, i tady, které se zdá být místem v prostoru, jsou okna do věčnosti a nekonečna. Skutečné teď, jediné teď, je věčné teď. A skutečné tady, místo, v němž se odehrávají zkušenosti, je bezrozměrná přítomnost vědomí. To nikdy nikam nejde.
Jedním z důvodů, proč tak rádi cestujeme, je možnost soustředit se v protikladu k pohybu na ten element v nás, který nikdy nikam nejde. Změny zvýrazňují neměnné. Pocit hlubokého míru, který tak často doprovází cestování, je mír naší neměnné přítomnosti. S velkou chutí navštěvujeme různá místa, jen abychom znovu a znovu ochutnali poznání, že nikdy nikam nejdeme, a cítili mír, který toto poznání doprovází.
Já nikdy nikam nejde. Já jsem je vždy na stejném místě Já jsem, v místě ne-místě zvaném tady a v čase ne-čase zvaném teď. Stejně jako naše esenciální bytí vždy přítomného, nekonečného vědomí září v mysli jako poznatek Já jsem, stejný poznatek v čase se objevuje jako teď a v prostoru jako tady. A právě tak, jako je poznatek Já jsem branou, jíž konečná mysl či oddělené já prochází zpět do své esenciální, neredukovatelné reality čistého vědomí, tak tady a teď je maják zářící ve středu všech našich zkušeností, tajné dveře, jimiž mysl odchází z času do věčnosti a z prostoru do nekonečna.
Obrazovka nikdy nejde na cestu, na níž se vydává filmová postava, přestože filmová cesta není nic než jen obrazovka. V jevícím se čase a prostoru není nic jiného než nekonečné, věčné vědomí, nicméně věčné a nekonečné vědomí se v čase a prostoru nikdy neobjeví. Tady a teď je průsečík nekonečného, věčného vědomí s konečnou myslí.
Proto s přibývajícím věkem slábne pocit, že stárneme. Víra, že stárneme, jako by odporovala našemu prožitku, že jsme stále tímtéž člověkem. S blížící se smrtí stále více cítíme: „Jak zvláštní. Cítím, že jsem stále tímtéž člověkem. Jsem tím, kým jsem byl(a), když mi bylo pět. Vlastně nestárnu. Co jsem byl(a) tenkrát, jsem i teď.“ Tato intuice je jednou z cest, jakými do mysli vstupuje pravda, inspiruje mysl náznaky reality, vzpomínkou na naši věčnost, ačkoliv myšlenka ji zpravidla téměř okamžitě zamítne.
Jak řekl Balyani: „On je nyní stejný jako vždy.“ Naše esenciální, sebe-vědomé bytí je v neustále stejné neposkvrněné kondici. V určitém bodě se tato intuice stane prožívanou a cítěnou zkušeností, která přináší úlevu od strachu ze smrti i od pocitů nedostatku, které charakterizují oddělené já či konečnou mysl. Přináší mír a naplnění, které jsou přirozeně spjaté s poznáním našeho bytí, takového, jaké je, s vlastním sebe-poznáním v nás a skrze nás.
To, co Já esenciálně jsem, je věčně přítomné. Já jsem odnikud nepřichází. Já jsem nikam nejde. Já jsem nikdy nic nepřibyde ani neubyde. Žádná zkušenost samotné Já jsem nikdy nezvětší ani nezmenší. Já jsem je celistvé, naplněné, úplné, dokonalé. To, kdo esenciálně Jsem, je ve stále stejné, neposkvrněné kondici. Já nebylo nikdy zraněno nebo poskvrněno žádnou zkušeností a žádnou nezestárlo. Já jsem se nerodí a neumírá.
Studna míru vyvěrající z tohoto pochopení je mírem překonávajícím rozum. Nevychází z mysli. Vychází z jejího pozadí, ale zaplavuje mysl čím dál více svou přítomností a postupně ji proměňuje v sebe.
***
O autorovi
Skutečná povaha reality zajímala Ruperta Spiru už od útlého dětství. V sedmnácti letech se naučil meditovat a započal své dvacetileté období studia a praktikování v tradici klasické advaita védánty, pod vedením Dr. Francise Rolese a Šantananda Saraswatiho, tehdy šankaračárji severní Indie. Prošel v té době učením P.D. Uspenského, Krišnamurtiho, Rumiho, Ramana Maharšiho, Nisargatta Maharadže a Roberta Adamse, až v roce 1997 potkal svého učitele Francise Lucille. Francise ho seznámil s přímou cestou Átmanandy Krišna Menona, z tantrické tradice kašmírského šivaismu, ale především ho přímo uvedl do esenciální přirozenosti zkušenosti. Rupert žije v Anglii a pořádá pravidelná setkání a meditativní semináře v Evropě a USA. Současně je uměleckým keramikem a jeho tvorba je vystavována ve světových galeriích.
Ukázka je z knihy Přirozenost vědomí, která nedávno vyšla v češtině. Můžete si ji objednat online přímo u knižního vydavatele.
Témata tohoto článku: Rupert Spira
