Láska a soucit - Chogyam Trungpa
O lásce a soucitu. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Otázka: Mohl byste probrat rozdíl mezi láskou a soucitem a říct v jakém vztahu jsou k sobě navzájem?
Odpověď: Láska a soucit jsou neurčité termíny. Můžeme je pojímat rozdílným způsobem. Obvykle máme sklon všechno ve svém životě uchopit a sevřít, snažíme se přilnout k různým situacím, abychom získali bezpečí. Můžeme někoho považovat za své dítě, nebo na druhé straně bychom rádi sami sebe považovali za bezmocné dítě a přitiskli se k někomu do klína. Tento klín může patřit jednotlivci, organizaci, společenství, učiteli nebo jakékoli rodičovské postavě. Vztah, který nazýváme "láska", má obvykle jednu z těchto dvou charakteristik. Buď nás někdo živí, nebo my živíme ostatní.
To jsou falešné a pokroucené druhy lásky nebo soucitu. Sklony k závazku, k tomu, abychom někomu "patřili", abychom byli něčí dítě nebo naopak, aby ostatní byli našimi dětmi - jsou zdánlivě silné. Jedinec, instituce, organizace nebo cokoli jiného se může stát našim dítětem. Můžeme je chovat, život, kojit a povzbuzovat jejich růst. Nebo naopak - organizace může být velká matka, která nás neustále živí. Bez své "matky" nemůžeme existovat, nemůžeme přežít. Tyto dvě charakteristiky je možné najít v každé životní energii, která má schopnost nás udržovat. Může to být jednoduchá energie, jako je například náhodné přátelství, nebo vzrušující činnost, kterou bychom rádi podnikli, ale může být také komplikovaná, jako je manželství nebo výběr životní kariéry. Buď bychom rádi vzrušení ovládli, nebo se chceme stát jeho součástí.
Ale ještě existuje jiný druh lásky a soucitu, třetí způsob.
Jsme prostě tím, co jsme. Nezmenšujeme se na úroveň dítěte ani nevyžadujeme, aby se jiná osoba schovávala a tiskla v našem klíně. Jsme prostě tím, čím jsme v životě a ve světě. Když můžeme být tím, čím jsme, vnější situace se automaticky také stanou tím, čím jsou. Můžeme pak komunikovat přímo a přesně, aniž bychom se oddávali nějakému druhu nesmyslnosti, nebo nějakým citovým, filosofickým nebo psychologickým výkladům. Tento třetí přístup je vyvážený přístup otevřenosti a komunikace, který automaticky navozuje úžasný prostor, místo pro tvůrčí rozvoj, prostor pro tanec a vzájemnou výměnu.
Soucit znamená, že nehrajeme hru pokrytectví a sebeklamu.
Například když od někoho něco chceme a řekneme "miluji tě", často doufáme, že ho budeme schopni vlákat do svého teritoria, získat ho na svou stranu. Tento druh lásky, obracející na víru, je velmi omezený. "Měl bys mě milovat, dokonce i když mě nenávidíš, protože jsem plný lásky, jsem vzrušený láskou, jsem jí úplně opojený!"
Co to však znamená? Jenom to, že druhý by měl vejít na naše území, protože mu říkáme, že ho milujeme, že nemáme v úmyslu mu škodit. To je však velice podezřelé a žádný inteligentní člověk se takovým trikem nedá svést. "Když mě skutečně miluješ takového, jaký jsem, tak proč ode mě chceš, abych vstoupil na tvoje území? Proč se zde vůbec objevuje otázka požadavků a území? Co ode mě chceš? Jak mohu vědět, že když na tvoje území "lásky" vstoupím, nebudeš mě chtít ovládnout a nevytvoříš svými tíživými požadavky lásky klaustrofobickou situaci?" Když je s láskou člověka spojeno nějaké teritorium, ostatní lidé budou k jeho milujícímu a soucitnému postoji podezřívaví. Jak si můžeme být jisti, když je hostina připravena pro nás, že v potravě není přimíchán jed? Pochází tato otevřenost z člověka zaměřeného na sebe, nebo je to úplná otevřenost?
Hlavním rysem skutečného soucitu je čistá a nebojácná otevřenost bez územních omezení. Není nutné být milujícím a laskavým ke svým bližním, není nutné mluvit s lidmi laskavě a mít na rtech milý úsměv. Tyto malé hry nejsou k ničemu a ve skutečnosti jsou trapné. Skutečné otevření má mnohem větší rozměr, revolučně velký a otevřený rozměr, kosmický rozměr.
Soucit pro nás znamená, že jsme tak dospělí, jak jsme a současně přitom udržujeme dětské kvality. Jak jsem se již zmiňoval, je v buddhistickém učení symbolem soucitu měsíc, který září na obloze, zatímco jeho obraz se odráží ve stech číších s vodou. Měsíc nepožaduje: "Když se mi otevřeš, tak ti projevím svou přízeň a budu na tebe zářit." Měsíc pouze září. Věc není v tom, že chceme někomu prospívat, nebo se ho snažíme učinit šťastným. Nejsou zde žádní posluchači, žádné "já" nebo "oni". Je to věc otevřeného daru, úplné velkorysosti bez relativních pojmů, jako je dávání a přijímání. To je základní otevřenost soucitu: otevřenost bez požadavků. Prostě buďme to, co jsme, buďme pány situace. Jestliže prostě "jsme", pak život plyne kolem a skrze nás. To nás vede k práci a komunikaci s ostatními, což ovšem vyžaduje značnou vřelost a otevřenost. Když si můžeme dovolit být tím, čím jsme, pak nepotřebujeme žádné "pojištění" v podobě snahy být dobrým, zbožným a soucitným člověkem.
Otázka: Tento nelítostný soucit se zdá být krutý.
Odpověď: Běžný přístup k lásce se podobá otci, který je zcela naivní a snaží se splnit svým dětem všechna jejich přání. Snaží se jim dát všechno: peníze, pití, zbraně, jídlo a vše ostatní, co je dělá šťastnými. Ale může existovat ještě jiný druh otce, který se nejen snaží udělat své děti šťastnými, ale také pracuje pro jejich základní zdraví.
Ukázku z knihy: Protnutí duchovního materialismu zaslala Eva :)