Jsme pouhými svědky nebo tvůrci našeho života?
Co objevíme při zkoumání toho, jak vlastně vzniká vše, co děláme? Je možné, že jsme zdrojem i svědkem veškerého projevu zároveň?
Běžně se domníváme, že žijeme náš život. To znamená, že ráno se probudíme, vstaneme a začneme něco dělat, prostě žijeme. Pohybujeme se, mluvíme, myslíme a jednáme. Prostě ovládáme sami sebe, tak jak chceme. Občas uděláme, pomyslíme si nebo řekneme to, co nechceme. Přesto to uděláme. Zde máme pocit, že jsme sami nad sebou ztratili kontrolu. Co ještě o (v) nás samotných nekontrolujeme? Kompletní život vnitřku těla, život jednotlivých buněk. Tlukot srdce, trávicí procesy, pohyb krve, okysličování a tak dále. V podstatě všechno to, na čem je život a existence našeho těla závislá, je její podstatou.
Co když ale nemáme pod kontrolou ani zbytek naší bytosti? Co když jsme zcela a 100% mimo možnost ovládat nejen naše tělo, ale i mysl a veškeré emocionální a psychické procesy? K čemu všechny ty dobře známé pokyny "Ovládej se!" nebo "Dělej jenom, to co skutečně chceš" případně "Už na to nemysli" a nebo ještě "Tos neměl říkat!".
Podívejme se na myšlení. Myšlení, to je sada/tok jednotlivých myšlenek. Zaměřme se na jednu z myšlenek, kterou si právě teď myslíme. Vidíme, že je to určitý objekt v našem vědomí, jakási "věc" vznášející se v prostoru vědomí. Myšlenek si jsme vědomi. To je princip myšlení, jedná se o uvědomování "věcí" v našem vědomí, kterým říkáme myšlenky.
Když se na to znovu "podíváme", zjistíme, jak taková myšlenka vzniká, jak je vymyšlena. Nejdřív neexistuje, není a pak najednou je a existuje, což znamená, že je v našem vědomí a my si ji uvědomujeme. Myšlenku tedy nikdo nevytvořil (nevymyslel), je pouze uvědomována.
O některých myšlenkách říkáme, že nás prostě napadly, o některých zase říkáme, že jsme na ně přišli nebo jsme je vymysleli nebo dokonce si něco důkladně promysleli. Ve všech těchto případech se však jedná o stejný princip - uvědomování si "věciček" v našem vědomí, kterým říkáme myšlenky, nápady, přemýšlení, uvažování apod. Myšlení tedy nevytváříme, u myšlení akorát tak jsme - jsme přítomni procesu myšlení. Myšlenky jsou pozorovány, uvědomovány díky našemu vnitřnímu zraku, díky zraku vědomí.
Stejně tak je to s tím, co říkáme. Někdy se říká, "rozmysli si, co řekneš". Vidíme tedy, že tato rada směřuje k tomu, že si uvědomíme nejdříve "vnitřní řeč" tedy myšlení a teprve pak dojde k převedení do vnějšího myšlení tedy řeči-mluvení. Jak k tomu dojde? Vnímáme sadu myšlenek v našem vědomí, jedna říká "řeknu tohle" a další říká "řeknu raději tohle" a pak slyšíme zvuk této myšlenky a vnímáme pohyb hrdla a úst. Princip vnitřní a vnější řeči je tedy stejný. Jsme přítomni tomu, co se děje. Uvědomujeme si zvuky a pohyb a pocity s tím spojené. Jsme svědky toho, co se děje v našem vnímání a čemu říkáme "Já mluvím". (To, že mluvíme, víme díky tomu, že slyšíme, tedy, že si uvědomujeme jakýsi určitý zvuk povědomé "barvy").
Stejně tak je tomu při pohybu našeho těla. Vnímáme vnitřní nebo vnější řeč/myšlenku "zvednu ruku" a pak vnímáme pohyb předmětu/věci, které říkáme "moje ruka" a celý proces, který si uvědomujeme pojmenujeme "právě zvedám ruku" případně pokud proces rozšíříme i o pár setin sekundy předtím: "rozhodl jsem se, že zvednu ruku, což také dělám". I v tomto případě jsme ale ve skutečnosti pouze svědky toho, co probíhá v našem uvědomování, v našem vědomí a vnímání. Vnitřní a vnější je propojené a my prožíváme a uvědomujeme si zároveň procesy uvnitř vědomí smysly nevnímatelné a zároveň to, co probíhá v našem vnímání pomocí "vnějších" smyslů. Všechno dohromady je to však jedno prožívání/mix uvnitř vědomí - uvědomování. Můžeme tedy říct, že vše probíhá uvnitř nás samotných.
Jsme tedy svědkem všeho, co se děje - podobně, jako je místnost svědkem toho, co v ní je a probíhá. Nejsme však zcela nezúčasněným/odděleným svědkem, protože vše se odehrává v nás a tímto tvoří naši podobu, náš život. My nejsme v tomto vnímání individualitou nebo tělem, ale jakýmsi neohraničeným plátnem či prostorem, v kterém se vše (veškeré vnímání a vnímané objekty) děje. Toto plátno, tento prostor, sami sebe, známe velmi dobře. Je vždy přítomné, dokonce i tehdy, kdy všechny objekty z plátna/prostoru zmizí, když přijde bezesný spánek. Tento prostor (my samotní) jediný neusíná, je neustále vzhůru, aby se v něm opět "ráno" mohl objevit veškerý pohyb, tvary, barvy a život. Tento pohyb/projev se objevuje uvnitř (v rámci) vědomí/uvědomování/prázdnoty. Veškerý život a svět/vesmír je tedy uvnitř nás - je námi. Jsme svědky sama sebe a zároveň tvůrci/zdrojem naprosto všeho, co vnímáme. A tvoříme vše velmi velmi jednoduše: tím, že jsme a tím že vnímáme.
--------------
Autor článku: Joshi
Čteš a líbí se ti články na tomto webu? Dej nám to najevo!
K dalšímu rozvoji tohoto webu pomůže i tvá podpora ve formě malého daru. A věř, že si vážím jakékoliv částky, kterou pošleš, protože i malý dar ve výši 50 Kč pomůže. Kolik můžeš přispět ty? Jednoduše pošli nyní na číslo účtu: 670100-2202798937/6210. Nebo jen napiš vzkaz dolů do komentářů. Děkuji moc, Joshi.
Témata tohoto článku: Joshi
