Mystikové všech dob se snažili vyjádřit slovy stejné vnitřní zážitky: starý čínský mudrc tisíce let před naším letopočtem, středověký mnich v uzavřenosti své cely i mystik naší doby, který se ocitl v proudu života. Ti všichni poznali jinou skutečnost, než je naše, znají jiné štěstí.

„Jsi jako ten, kdo slyší loutnu vyluzovat melodii tón za tónem, já jsem uchopil samotnou loutnu a mám celou její hudbu," básnil východní mystik. Slyšíme jenom rozkouskovanou melodii, nikoli mohutné sólo. Náš život je neklidný, stále ještě lovíme „modrého ptáka", ale máme v ruce jen polámaná pera a zdobíme se karnevalovými cetkami a pozlátkem. Jsme obklopeni množstvím jevů bez souvislosti a necháváme se jimi vláčet.

Naše jednota spočívá jen v tom, že v rozděleném světě válčí ohraničené země mezi sebou. Mystik umí proniknout mnohostí k jednotě, nebe a země pro něj nejsou odděleny, prožívá život jako bezčasovou, nepřerušenou přítomnost ve věčném zrodu. Jeho slova jsou plná jásotu, a přesto, jak říká Dante, zůstávají jenom zajíkavými zvuky kojence, který není schopen vyjádřit svou blaženost.

Velkou zásluhou dánského spisovatele Ankera Larsena (1871-1957) je to, že uměl své mystické zážitky odít do romantické formy a o nejhlubších náboženských problémech pojednat v prosté, nepřikrášlené řeči. A především učinil Boha opět účastníkem našeho každodenního života, který si tak maříme, a umíme z něj vytěžit tak málo! Když však k němu nezaujatě přistoupíme, zjistíme s úžasem, jak říká šašek v jeho posledním románu „Člověk v blázinci", „že jedinou nesnází je jeho prostota". Všechno zbytečně komplikujeme, ale naše vědění není moudrostí, a bezprostřední radostný prožitek je zatlačen naším analyzujícím rozumem. Pro mnohé zůstávají „Dveře dokořán" uzavřeny, poněvadž intelektuál, který ví všechno lépe, stojí s opovržlivým úsměvem opodál. Knihy Ankera Larsena je nutno číst celou bytostí, poněvadž pouhým rozumem je nemůžeme pochopit.

Rozumově se stydíme vidět v prostém jetelovém lístku psaní od Boha, jak to umí malá Marie. Naučili jsme se tolik jazyků, že „nebeskou řeč", nejjednodušší ze všech, jsme dávno zapomněli.

Štěstí, „které překonává všechen mír", se nenalézá v opojení extáze, ani v temném bludišti okultních sil, nýbrž můžeme je prožít zde na této smutné a šťastné zemi, když sluneční svit „otevřených dveří" pronikne „uzavřenými" a všechny věci zahrne do své záře.

Avšak i svět má své požadavky. Anker Larsen se stal spisovatelem, poněvadž ho k tomu vedla potřeba.

Když jsem ho před několika týdny navštívila ve Farumu, malém místě, kde od nedávna bydlí se svou vdanou dcerou, mladou spisovatelkou, vyprávěl mi svým vlastním, duchaplným způsobem, jak ve svých mladých letech pracoval jako korektor u novin, které zbankrotovaly. „Teď musím získat povolání", byla jeho první reakce, „první a nejlepší povolání, které se naskytne." Napsal malý svazek novel a poslal jej Gyldendalu, jednomu z největších dánských vydavatelství, a současně požádal ředitele Divadla královny Dagmar, zda by v něm někdy nemohl něco zahrát. Pozvali jej na zkoušku... a byl přijat! Stal se tedy divadelním hercem. Když se však plný radosti vrátil domů, ležel tam dopis od Gyldendalu, že jeho novely budou vydány. Dvě povolání, to bylo více, než mohl zvládnout! Od té doby byl jednou nohou v divadle, i když v posledních letech pracoval v Královském divadle pouze u psacího stolu jako cenzor při posuzování zaslaných divadelních her.

V roce 1923 vypsalo nakladatelství Gyldendal velkou soutěž o ceny na nejlepší skandinávský román. Anker Larsen měl doma rukopis, který mu velmi ležel na srdci: po léta nosil tento román v sobě, než jej zpracoval; nevěřil, že by se o něj někdy nějaký nakladatel mohl zajímat: tlusté knihy byly z módy a kromě toho to nebyla lehká četba. Přesto po dlouhém váhání poslal kopii. Když si však později přečetl, kolik rukopisů došlo z celé Skandinávie, rozhodl se svůj rukopis raději stáhnout. Domníval se že nemá šanci, porota přece nebude mít trpělivost přečíst více než deset stránek! Štěstí však někdy visí na hedvábné niti! Herec, který měl hrát hlavní úlohu v nové hře v Divadle královny Dagmar, náhle onemocněl. Nastal velký zmatek. Kdo by ho mohl nahradit? Anker Larsen se nabídl, že jeho roli převezme, a byl tím tak zaměstnán, že zapomněl svůj rukopis stáhnout. Když šel o několik dnů později do nakladatelství Gyldendal, bylo již pozdě. Nikdo nevěděl, kde kopie obíhá: v Kodani, v okresech, v Norsku?

O půlroku později byla první cena udělena neznámému autorovi knihy „Kámen mudrců", která při svém vydání vzbudila takovou senzaci, že se Anker Larsen stal naráz světoznámým. Přesto se k ní mnozí stavěli rezervovaně či nerozhodně, i kritikové. Byli upoutání mistrovským sdělovacím stylem, ale nepochopili, že zážitek Věčnosti, základní myšlenka všech jeho děl, byl pro spisovatele realitou stejně skutečnou jako svět hmatatelných, viditelných věcí, neoddělitelnou částí jeho bytí.

Jeho knihy však nejsou každému nejasné a nesrozumitelné. Za války jsem seděla u lůžka nevyléčitelně nemocného, který „Kámen mudrců" četl znova a znova jako útěchu ve svých chmurných hodinách, poněvadž jeho námět byl čerpán ze života trpícího, hledajícího člověka, jako byl on sám. A čtrnáctiletá dánská školačka ho pochopila lépe než mnoho dospělých, když ve svém eseji o „Martě a Marii", který mu zaslala, píše, že:

Anker Larsen působí jako magnet, který pohnutky v nás vede vzhůru, takže můžeme své vlastní pocity lépe pochopit. Všichni totiž známe zářivou radost slunečního paprsku, květiny, ptačího zpěvu a nevinného dětského smíchu. Naše radost však vyprchá příliš rychle a nepatrný okamžik, v němž bylo prolomení dvojnosti blízké a čas téměř zmizel ve Věčnosti, sklouzne zpět do víru myšlenek, jenž nás nelítostně odtáhne z ticha „rajské zahrady".

„,Kámen mudrců‘ není obhajobou okultismu, jak se mnozí domnívají," říká Anker Larsen, „naopak, je zamýšlen spíše jako rozchod s tímto černým uměním." V knize se totiž rozešel s většinou okultistů. Všechna lákadla jsou šalbou, která nás svádí z cesty, ať jsou zbarvena nábožensky nebo vázána na zem. Jenom slovo Ježíše ve své přímé prostotě nám ukazuje cestu: „pokud se nestanete podobnými dětem".

Od „Kamene mudrců" přes „Dveře dokořán" k „Člověku v blázinci" byla dlouhá životní cesta; šla vždycky v přímé, stoupající čáře?

Anker Larsen se usmívá. „Nepokládejte mne za svatého. Naopak! Mám zdravou chuť do života, ale i když má cesta byla někdy klikatá, vnitřní cesta šla vždycky vzhůru a díky Bohu je tomu tak stále.

„Prohloubilo válečné utrpení vaši životní vizi, i když jste je sám nepoznal na vlastní kůži?"

To bych neřekl. Bylo mi jasné, že k tomu musí dojít. Sklízíme totiž, co jsme zaseli. Budoucnost! Mám bohužel více naděje než víry v lidstvo, poněvadž jsme se zřejmě ještě vůbec nepoučili. Náboženství mělo na události jen malý nebo žádný vliv a nevidím žádné známky, že jej bude mít v budoucnosti. Říkáte: a co křesťanská odpovědnost za bližního?

V první světové válce žádali Boha o smrt a zánik svých nepřátel. Vypadá to, jako by teď přišla odpověď, smrt a zánik pro všechny! Má-li náboženství mít vliv na naši kulturu - a to je nutné, neboť jsme viděli, kam to vede bez jeho vlivu - pak se musí stát živoucí vírou v samotném člověku, a nikoliv křečovitým lpěním na dogmatických naukách nebo samoúčelnou nadějí, nýbrž nevykořenitelnou jistotou hluboko v něm, která řídí jeho celou životní vůli. Intelektuální vývoj, který jsme tak dlouho stavěli do popředí, nás logicky a samozřejmě zavedl do obou světových válek, a dříve než si to uvědomíme, nás může zavést do třetí, která bude úplným zánikem. Jenom nový životní cit u starých a mladých lidí tomu může zabránit a učinit svět opět dobrým a novým.

Ptáte se, co jsme napsal za války? Jenom jsem ukončil ‚Člověka v blázinci‘, kterým jsem se již dlouho zabýval. Při tom dunivém kroku v uších a věčném rámusu ve vzduchu jsme se nemohl soustředit na nové dílo.

A teď? Pracuji na nové knize, možná to bude pokračování ‚Dveří dokořán‘. Nevím však, budu-li své vnitřní zážitky, které jsem prožil a ještě prožiji umět vyjádřit ve slovech. Všechna naše jazyková sdělení jsou totiž vázána na čas, a proto není snadné používat pomíjivá slova, aby v nich pocit Věčnosti skutečně žil. Nehovořím rád o své práci, dokud se jí zabývám, a kromě toho nevím, zda-li ji dokončím, poněvadž musím jet do Ameriky koupit si ponožky. Smějete se a díváte se na mě nevěřícně, ale je tomu tak! Mám pozvání, abych navštívil své přátele v Americe. Dokonce mi dávají k dispozici vilu u moře. Nejdříve jsem s díky odmítl, poněvadž jsem viděl příliš mnoho důvodů proti té cestě a všechny starosti, které s tím souvisejí. Ale ztratil jsem svou kartu na textil, a tak jsem nucen tam opravdu odjet!"

To je Anker Larsen, kterého jsem si představovala úplně jinak, než jakým opravdu je! Filozofování o metafyzických problémech se k němu nehodí stejně jako askeze nebo temný okultismus. Jak tady přede mnou stojí ve své veliké zahradě ve Farumu, nelze si představit duševně zdravějšího člověka, než je tento malý, sluncem opálený, čilý muž, který bez ohledu na svých téměř 73 let, si dává každý den ledově studenou sprchu a provádí svou ranní gymnastiku. Z jeho bytosti vychází něco tak přirozeného a osvěžujícího, že všechny důležité otázky zmlknou jako zcela zbytečné. Mimovolně myslím na toho složitého, a přece jednoduchého chlapíka, který se tak často vyskytuje v jeho knihách, kde s teplým soucítěním zkoumá a chápe lidi, ale přesto se na ně dívá šelmovským pohledem, takže nikdy nevědí, zda-li se jim trochu nevysmívá, nebo zda jsou jeho slova myšlena vážně. A neskrývá se Anker Larsen také za „bláznivého" pomalovaného šaška v „Člověku v blázinci", aby vyjádřil svůj životní názor? Stejná „malá úsměvná radost, kterou nelze napodobit, i když to jsou pouze šaškovité šprýmy", blýská v jeho očích.

„Zatímco žiji, jsem uprostřed Věčnosti: co si může člověk ještě přát nebo doufat, že dosáhne?" říká pošetilý šašek, nebo... moudrý Anker Larsen.

Ella Goldstein*

Kodaň 1947

* nizozemská novinářka

In Larsen, A.,J.: Dveře dokořán. Avatar, 1995.

 

Děkuji za svolení nakl. Avatar, k uveřejnění tohoto textu.
Připravil: Koan

Tisk

• Tweet