Guy Smith je čtyřiadvacetiletý mladík, žijící v Bristolu ve Velké Británii. To jak nahlíží život, podává velice lehounkým, nekomplikovaným způsobem a má pravdu v tom, že mluvit o nedvojnosti, je jako tančit na rozžhavených uhlíkách. Ale když už tady jednou jsme, tak proč bychom si nezatancovali, že? - to zase říkám já. A tak je zde inspirace, jak napsat úvodník mozaiky trochu jinak.

Za prvé: Dělejte cokoli, co vás dělá spokojenými, protože je postaráno o to, abyste spokojení byli. Říká se tomu důvěra. Důvěřujte tomu, co prožíváte, neb tu nic jiného není. Teda vlastně vůbec nic tu není. Nebo je? A není to jedno?

Za druhé: Ještě nikdy a nikde se nic nestalo. Teda kromě té iluze, že se tu stále všude něco děje:) Nádhera. Tomu se říká svoboda.

Za třetí: Všímejte si víc svého vlastního bezprostředního uvědomování. Ne myšlenek. Ne toho, co vám tu píšu. Ne toho, co píši jiní. A vůbec ne toho, co si o tom všem myslíte. Tomu se říká radost.

Mám vás rád.

- Guarada.

—————————————————————————————————-

 

Já jsem "ten nejtěžší knoflík k zapnutí"
Existuje jedna písnička od současné rockové skupiny "The White Stripes", která se jmenuje "Ten nejtěžší knoflík k zapnutí". Je to jedna z nejlepších metafor pro Jáství, na které jsem kdy narazil. Jsem ten nejtěžší knoflík k zapnutí, protože nehledě na to, kolik je zde chvástání a prosazování, bránění se a ospravedlňování, kolik úsilí je do toho dáno - stále zde nikdo není, stále je to čistá aktivita neosobna, nepopsatelné vědomí.

Člověk zkouší stále a stále znovu, aby se knoflík objevil v knoflíkové dírce, aby se "Já" stalo opravdovou, stabilní, mocnou skutečností...to úsilí někým či něčím být, svobodná vůle; ale to se prostě nestane, protože je to lež. Je zde pouze vědomí, snažící se věřit, že je osobou, ale někde v hloubi vědíc, že zde nikdo takový není.

Životopis
Zde není napsaný žádný životopis. Životopis je ten největší (sebe)klam, co může být. (Sebe)klam je fajn, ale je v protikladu k tomu, jak se věci mají. Životopis popisuje rozlišené, singulární "něco" nazvané "někdo". Jde v něm o "tělo", "mysl" a "život". Stejně jako o "místo narození", "rodinu" atd. Toto vyprávění však nemá žádný zájem podporovat takový mýtus. Ve skutečnosti to, že je to jedinečné, je důvodem zániku takových fikcí. Není zde žádné "tělo" nebo "mysl" někde mimo "život" nebo "osobu". Podívej, kde je ta věc, která byla opatřena nálepkou "ty" nebo "já"? Právě teď, v tomto okamžiku, kde je? Jsou zde barvy a tvary, pocit perspektivy, zvuky a pocity atd. Ale kde v tom všem je nějaká "osoba"? Není zde žádná taková věc. Faktem je, že zde není něco takového jako "věci". Nejsou tu žádné objekty. Je zde prostě jen pružný, proměnlivý pocit, objevující se a mizící. Mluvit o nějakém objektu, nazvaném "Guy Smith", který se jednoho dne stal jiným objektem zvaným "osvícení" je nesmyslné, chybné.

Není zde vůbec žádný "výběr".
Myslíš, že sis vybral to, že čteš tento text? Jestli zde nyní něco je, pak jsou to právě tato slova, upoutávající tvou pozornost. Nevíš, co zde bude za slova a o čem se v nich bude psát, dokud si je nepřečteš, takže jak si můžeš vybrat, jestli si je přečteš nebo ne? Dokonce ikdyž s tím souhlasíš, můžeš si dále myslet, že máš tu moc, vybrat si zda pokračovat ve čtení či ne. "První část byla nudná, takže je pravděpodobné, že stejný bude i zbytek". Ve skutečnosti si nemůžeš vybrat ani to - není zde nic takového jako "výběr". Všimni si, že pokračování ve čtení se buď stane nebo ne. Můžeš třeba následovat myšlenku "myslím si, že budu pokračovat ve čtení" a pokračovat tedy ve čtení. Ale to je jen zase něco, co se prostě samo přihodilo. Další nekontrolovatelná událost. Prostě se to děje. Není zde žádný výběr ani zodpovědnost. Když je toto nahlédnuto - pocity viny zmizí jako nedorozumění. Zůstane svoboda, spasení, věčná blaženost. A je zde absolutní smíření se vším a všemi. To je láska.

"Planeta Země" je mýtus; je zde pouze Nebe.
Říká se, že tady to je něco nazvané "Planeta Země". A někdo, komu se říká "ty", zde žije. Ale setkal jsi se někdy s touto "Planetou Země"? Čteš "Planeta Země" a možná ti v mysli vyskočí představa velice rozlehlé nebo naopak malé modro-zelené koule nebo možná ti naskočí masa různých ras a druhů, hozených do jednoho pytle. Ale toto jsou jen domněnky, jen objevující se obrázek. Rozhlédni se. Jak to tedy je? Tak hlavně a za prvé - je zde pocit bytí, existence. Je tu uvědomnění, že zde něco je, něco se děje. A vidíme, že to, co se děje, je objevování se barev a tvarů, zvuků a vůní, dotyků a chutí. Jen díky tomu vyvstávají druhotné vjemy jako je "svět", "minulost", "já a můj život". Všimni si, že "prostor" a "čas" jsou čistě jen koncepty objevující v pocitu bytí, které je stále přítomné, stále a beze změny zde a zjistíš, že je zde jen věčnost, jen nekonečnost, jen Nebe.
 

Přeloženo z archivu http://www.nonduality.com/hl2120.htm - překlad: Guarada

 

Tisk

• Tweet