Jak se stát nikým
Se svolením a požehnáním od Jirky Charváta mám pro vás ukázku z jeho právě vydané knihy (v pondělí 4.11. je křest). Kniha váží skoro půl kila a je nabitá osobními zkušenostmí, humorem i vědou.
O JirkoviS Jirkou se známe už pár let. V době, kdy okusil žábu, jsme spolu dokonce vedli workshop na improvizaci a probuzení, byla to velká legrace.
„Vedl jsem tým copywriterů. Pak jsem vykouřil halucinogenní žábu a zjistil, že neexistuju. ‚Já‘ je iluze. Nemůžete si vybrat příští myšlenku. A tím pádem ani ambici, akci… nic. Další věc se prostě sama objeví ve vědomí na základě předchozích příčin.
Tak teď píšu a říkám lidem to, co jim nenakládá, ale ulevuje: stand-upy, komediální přednášky, knihy a poezii. Moderuju. Přednáším. Vyučuju psaní, improvizaci a Probuzení. Fascinuje mě mysl a jazyk.
Mojí misí je rozesmát, ulevit a probudit slovem.“
O knize
Trpíte? A zamysleli jste se někdy proč? Co když je to tím, že se ve své zkušenosti umisťujete špatně? Že si myslíte, že jste něco jiného, než jste? Co kdyby se ukázalo, že ve skutečnosti nemáte žádný problém? Protože nejste ten ňouma uprostřed, ale tohle celé. Nevěříte? Tahle kniha vám to dokáže.
Vyzbrojena nejmodernějšími poznatky o vědomí, neurobiologii mysli, mechanismech mapování světa, účinku psychedelik a meditace, determinismu a svobodné vůli, ale i humorem a pozorným prožíváním vlastní zkušenosti přináší kniha Jak se stát nikým nevídaně čtivou, srozumitelnou a zábavnou šanci na duchovní Probuzení i racionálním skeptikům s nohama na zemi.
Vydejte se na fascinující cestu za poznáním sebe sama, procitněte ze snu o ‚já‘ do plnosti a průzračnosti toho, co jste, a ušetřete si drtivou většinu klasického lidského psychického utrpení.
Ukázka z kapitoly 6. Ty jsi to
Strach z nebytí.
Mnoho lidí se obtížně vypořádává byť třeba jen s malými porcemi samoty, natožpak v kombinaci s nečinností. Jde totiž o ony nerušené podmínky, při kterých nás obsahy naší hlavy – i podezření, že je nemáme ve své moci – dohánějí a roztáčejí naši existenciální úzkost.
A tak – abychom téhle úzkosti unikli – potřebujeme neustále „rozptylovat“, něco konzumovat nebo vyvádět. Brilantně tenhle postřeh formuloval francouzský matematik, fyzik, filozof a spisovatel Blaise Pascal, když si poznamenal: „Všechny problémy lidstva pocházejí z neschopnosti člověka posedět o samotě v tiché místnosti.“
Strach zůstat sám se sebou a z toho plynoucí pnutí být v neutuchajícím kontaktu se světem sahá až k samému jádru našeho prožívání. Je to otázka bytí a nebytí. Protože jak už bylo řečeno, co se prožitku týče, vznikáte právě až oním kontaktem s tím takzvaným ostatním.
Proto když v úvodu probouzecího workshopu vyzvu účastníky, aby mi řekli „Něco o sobě“, vyjmenovávají věci jako: „Jsem matka dvou dětí.“ „Chodím do práce.“ „Jsem účetní.“ „Rád rybařím.“ Nezbývá jim než se vymezit vztahem. Ukázat na něco ostatního, na něco mimo sebe, aby se vůbec mohli definovat. Protože na nic, co by byli přímo oni, ukázat nejde.
Vznikáte až tím, jak svět o organismus brnká. Bez tohohle rozechvívání empiricky nejste.
Potřebujeme kontakt, protože kontakt je to, co jsme. Proto je tak strašidelné zůstat sám se sebou. Protože zůstat sám se sebou znamená zůstat s ničím.
A tak mysl dělá, co jen může, aby nikdy dlouho nezkejsla napospas jen sama sobě. Stačí se jen podívat na nekonečné kompulzivní scrollování lidí v MHD. Mysl potřebuje ustavičně čeřit. Protože jakmile by se hladina příliš uklidnila, vyplulo by na povrch, že… není.
Mysl nechce být konfrontovaná s tím, že sama o sobě neexistuje. Že nemá žádnou podstatu. Že je jen samovolnou ozvěnou, která bezděčně odráží zvuky světa.
A tak se vybraných ozvěn chytá a nárokuje si je jako ‚já‘ a ‚moje‘. A znovu a znovu se z nich urputně pokouší poskládat sebe samu. Jenomže právě tím se jen propadá hloub a hloub do snu o utrpení.
Je fuška snažit se zachovat někoho, kdo už teď není. Přitom právě to je ten neřešitelný rébus, který mysl celý život luští.
Aby snížila úzkost z vlastní neskutečnosti a z nevypočitatelnosti nesmírného vesmírného chaosu, snaží se vykolíkovat si nějakou jasnou arénu, praktické jeviště pro jednoznačnou akci a něčím se v něm stát. Když udělám tohle, když budu tohle, bude to v pořádku.
Ten nejtajnější nejniternější důvod, proč chceme uspět ve světě, není ten, že chceme přežít. Něco je ještě pod tím, ještě hlouběji. Chceme získat potvrzení, že existujeme.
„Tenhle neustále se proměňující pocit sebe sama v nás zanechává podezření, že nejsme tak docela skuteční,“ všímá si americký zenový učitel a spisovatel David Loy, „že nám něco chybí, že je s námi něco špatně. Naším nejhlubším strachem je, že nejsme reální, že jsme jen iluze. A tak se tenhle strach snažíme kompenzovat tím, že hromadíme majetek, tituly, slávu a další odznáčky úspěchu. Doufáme, že nás učiní skutečnějšími.“ Čím víc majetku, pozornosti a uznání ostatních ukořistíme, tím víc reální budeme. Chceme se realizovat – stát se skutečnými. Není to o tolik jiné, než když malé dítě za každou cenu usiluje o pozornost rodičů. Jakmile ji nemá, je nepříčetné. Proč? Chce přežít. Proto potřebuje potvrdit. Přesvědčit ostatní i sebe, že existuje.
Ve světle toho všeho může být na meditaci nahlíženo jako na radikální heroický akt. Dovolíte si přestat konat. Přestat tropit všechny ty věci, kterými si běžně mírníme úzkost, strach a smutek a zaplácáváme prázdnotu.
Naopak si prázdnotu dovolíte. A prostě jen necháte věci, ať se v ní samy objevují a zase rozpouštějí. A necháte je tak, jak jsou.
Až může přijít i onen bláznivý vhled, že i když jste všeho nechali, nezastavilo se to. Dál se to děje.
Protože to neděláte vy coby ten uprostřed. Děláte to Vy coby tohle celé.
*** Z knihy Jak se stát nikým - https://jiricharvat.cz/knihy/ - křest 4.11.
*** Podpoř mne na herohero a přečti si tam další ukázky z knihy