Já - skutečnost o sobě - Nisargadatta Maharadž

Absolutno a projev

Bylo to jedno z těch ranních sezení, možná pondělní, kdy bylo přítomno jen několik málo nás, pravidelných ,nadšenců‘. 
Maharadž se posadil, zavřel oči, a seděl nehnutě jako socha. Po určité době začal potichu mluvit, tak tiše, že jsme se nevědomkypřesunuli blíž k němu.Stále seděl se zavřenýma očima a mluvil, nebo spíše nahlas myslel:

„Lidé si myslí, že jsem džnánin. Přijíždějí za mnou ze všech koutů světa - od Kanady až po Australii a Nový Zéland, od Anglie až po Japonsko. Většina z nich četla knihu -Já Jsem To- a jeli celou tu dálku sem do Bombaje jen proto, aby se se mnou setkali. S velkými obtížemi naleznou můj starý malý dům v špinavé, úzké uličce. Vylezou po schodech a najdou tu v rohu sedět malého, tmavého muže, oblečeného do toho nejobyčejnějšího šatu.

Napadne je: Tento muž nevypadá jako džnánin;není působivě odděn, jak by se očekávalo od někoho, kdo je znám jako Nisargadatta Maharadž. Je to opravdu on?Co bych měl těmto lidem povědět? Řeknu jim upřímně, že mé vzdělání je na takové úrovni, že stěží patřím mezi gramotné; nečetl jsem žádný ze známých tradičních textů a jediný jazyk, který znám, je rodilý jazyk Marathi. Jediné pátrání, které jsem uskutečňoval, a to vytrvale, podobně jako lovec honící svou kořist, bylo poznání sebe sama ve smyslu: ,Vím, že jsem a mám tělo. Jak se to mohlo přihodit bez mého poznánía bez mého souhlasu?A co je toto poznání já jsem?‘ Právě tomu jsem se dlouhou dobu svého života věnoval a jsem plně spokojen s odpověďmi, ke kterým jsem dospěl. To je jediná moje džnána; přesto lidé věří, že jsem džnánin.

Můj Guru mi řekl: „Ty jsi Brahman, ty jsi vše. Není tu nic jiného než ty." Přijal jsem Guruova slova jako pravdu a nyní tu již čtyřicet zvláštních let sedím v této místnosti, a nedělám nic jiného, než že o tom hovořím s ostatními. Proč za mnou lidé přijíždějí z tak vzdálených krajů? Toť zázrak! K jakým logickým závěrům jsem došel po shrnutí celého svého pátrání? Je to vskutku prosté, pokud se dokážete na celou věc podívat jasně. Co je tímto ,já‘ o které jsem se tak zajímal? Bleskovou odpovědí by samozřejmě bylo: ,já jsem toto tělo‘.Jenomže tělo je pouze psychosomatický aparát. Co je nejdůležitějším elementem v tomto aparátu, blíže určeném a známém jako vnímající bytost? Je to nepochybně vědomí, bez něhož by tato psychosomatická forma byla zcela zbytečná. Toto vědomí evidentně potřebuje fyzickou formu, ve které by se mohlo projevit. Takže vědomí závisí na těle. Ale z čeho je utvořeno tělo? Jak začalo tělo existovat?

Tělo roste v matčině děloze po dobu asi devíti měsíců. Roste zde plod, vzešlý z početí, ze spojení mužské a ženské pohlavní tekutiny. Tyto tekutiny jsou esencí potravy konzumované rodiči. Proto obojí, jak vědomí, tak tělo, jsou vlastně vytvořeny a živeny potravou. Ve skutečnosti tělo samo o sobě je potravou - jedno tělo je potravou pro jiné tělo. Tato esence potravy, pohlavní tekutina, se od okamžiku početí vyvíjí v děloze do podoby malého těla, a když se při porodu dostane na svět, říká se tomu ,narození‘. Po čase začne chátrat, v důsledku věku či nemoci, a když je pak tento psychosomatický aparát zničen, nazve se to ,smrtí‘. To je proces, který se děje dnes a denně - objektivní vesmír vytváří a rozpouští nesčetně forem; obraz se mění neustále. Ale v jakém směru se to vše týká ,mě‘ samotného? Já jsem pouze svědkem celého tohoto dění.Ať se děje během těchto proměn cokoliv, ovlivněn bude v každém případě jenom tento psychosomatický aparát, nikoli ,Já‘, kterým ve skutečnosti jsem.Toto je mé dosažené ,poznání‘. Jakmile dojde k jasnému uvědomění, že ať se v projeveném světě stane cokoliv, je to něco, co je od mého Já odděleno, pak se všechny další otázky samy vyřeší.

Kdy přesně se mi dostalo tohoto poznání vlastní ,existence‘? Co jsem byl předtím,než se mi dostalo tohoto poznání ,já jsem‘? Toto poznání ,já jsem‘ se mnou bylo od prvních okamžiků, které si dokážu v paměti vybavit, asi několik málo měsíců poté,co se narodilo toto tělo. Samotná paměť se proto musela objevit až s tímto poznáním,já jsem‘, s tímto vědomím. Co bylo předtím? Odpověď zní: Nevím. Proto vše, co vím, má svůj počátek ve vědomí, a to včetně bolesti a radosti, dne a noci, bdění a spaní - vlastně celé škály všech možných dvojností a protikladů, kde jedno nemůže existovat bez druhého. Opět se ptám: Co bylo předtím, než vyvstalo vědomí? Tyto protiklady, jež jsou ve vzájemném vztahu, jistě existovaly, ale pouze v negaci, v jednotě,v celistvosti. To je tou správnou odpovědí. Jednota je to, co jsem já. Ale tato jednota, totožnost, celistvost, nemůže znát samu sebe, neboť v ní neexistuje žádný subjekt, jenž by byl oddělen od objektu - neexistuje tedy prostor nutný k uskutečňování pozorování, poznávání, vědění. Jinými slovy, v původním stavu jednoty neboli celistvosti neexistuje žádný prostředek nebo nástroj, jehož prostřednictvím může nastat ,vědění‘.K překonání mysli nelze použít mysl. Oko nemůže vidět samo sebe; chuť nemůže ochutnat sama sebe; zvuk nemůže slyšet sama sebe.

Projev (fenomén) nemůže být projevem bez Absolutna (noumena). Noumenon je krajní mez možného pojmového vyjádření,je to abstrakce mysli neboli nekonečnost nepoznaného. Absolutno (noumenon)jako jediný subjekt objektivizuje sebe sama a vytváří vesmír, projevující se uvnitř sebe sama, i když zdánlivě jakoby vně, to aby mohl být vnímatelným objektem. K tomu, aby se Absolutno mohlo projevit objektivně ve formě projeveného vesmíru, je nutný koncept prostoru a času. Aby totiž objekty mohly být vnímány, musí se rozprostřít do prostoru,a získat tak objem, a musí trvat v čase, tj. mít určitou dobu trvání.Takže nyní máme vše popsáno. V procesu zrcadlení Absolutna do projeveného vesmíru je vnímající bytost pouze nepatrnou částečkou. Jedná se pouze o jediný objekt z celého objektivního světa, a ten jako takový nemůže mít vlastní podstatu.,My‘ tedy nemůžeme mít vlastní podstatu. A přesto, což je důležité, jevy (fenomény)nejsou něčím, co by bylo vytvořeno odděleně, ve skutečnosti se jedná o konceptualizované neboli objektivizované noumenon. Jinými slovy, rozdílnost je čistě teoretická,a tudíž domnělá. Vyloučíme-li tuto domněnku, není mezi nimi rozdíl, a tudíž zde není žádná skutečná dualita Absolutna (noumena) a projevení (fenoménů).Tato totožnost - neoddělitelnost - je klíčem k pochopení, nebo spíše ke vnímání naší pravé podstaty, neboť jestliže je tato základní jednota mezi Absolutnem a projevením ztracena z dohledu, začneme se utápět v bažině objektivizací a konceptů.

Jakmile je tento princip (Absolutno je vše, čím jsme, a projevy jsou to, čím se jevíme být jako oddělené objekty) pochopen, pak bude také pochopeno, že v tom, co jsme,nemůže být zahrnuta žádná entita, a proto představa oddělené entity potřebující ,osvobození‘ bude považována za nesmysl; a pokud lze vůbec o nějakém ,osvobození‘ mluvit, pak je to osvobození se od představy omezení a osvobození.Když přemýšlím o tom, co jsem byl předtím, než jsem se ,narodil‘, vím, že tu představa ,já jsem‘ nebyla. V nepřítomnosti vědomí není žádné konceptualizování;a dojde-li v tomto stavu před narozením k nějakému pozorování, pak to není pozorování,jaké má entita, tj. ve vztahu subjektu a objektu, ale jedná se o vidění zvnitřku,ze zdroje veškerého vidění. Díky tomuto ,probuzení‘ si uvědomuju, že všeobklopující celistvost Absolutna nemůže mít ani špetku relativní nedokonalosti;a z relativního hlediska musím dobu vyměřenou k životu prožít až do konce, kdy toto relativní ,poznání‘ splyne se stavem ne-poznání, s Absolutním stavem. Tato dočasná podmíněnost stavu ,já vím‘ a ,já vím, že vím‘ potom splyne s věčným stavem ,já nevím‘ a ,já nevím, že nevím‘.

Témata tohoto článku: knihy, Nisargadatta Maharadž

Tisk

• Tweet