Já musím být Já - Steven Harrison

Čtení písmenek. Okolo místnost. Za mnou nic. Vevnitř kromě řetězu myšlenek (včetně myšlenky "já") a pocitů - nic. A hele, tyhle dva články řetězu nejsou spojené - mezera - nic. A to je všechno? (Jen další myšlenka) Jeden homogenní celek vědomí a semtam vlnka. Že jsem na něco zapomněl? (Jen další myšlenka)

A teď to, co se děje, zkuste popsat bez užití mysli. Vidím, slyším, cítím, atd. - bez ohledu na to, jak tomu říkám, něco tu je. Co je to? Nemusíte to pojmenovávat. (Dá se tomu říkat přirozený stav, ticho, radost, jasnost, láska, vědomí, úplnost, To, čisté vidění...) Stejně k tomu, abyste to popsali či pojmenovali nenajdete nějaké ideální slovo či definici. Přesto to zde je. Že vás to až tak nezajímá? (Jen další myšlenka) Vzhledem k tomu, že si právě teď čtete další díl mozaiky, tak na tom možná něco málo bude, hmm?:) Každopádně na tom nezáleží. Role jsou rozdány. Skvěle se bavte. Užijte si text od S. Harissona. Nádherně jednoduše poukazuje na to, že kromě toho, co tu je, tu nic jiného není:)

—————————————————————————————————-

Co nalezneme, když se najednou staneme Sebe-Vědomými? Jaké jsou skutečné prvky, se kterými musíme pracovat? Ne představy nebo koncepty, které jsme si někde přečetli nebo nám je někdo řekl, ale skutečnost - zřejmé, zakusitelné prvky našeho světa.

Nejprve objevíme, že zde naprosto spontánním způsobem vyvstávají a zas mizí myšlenky. Není v nich žádná patrná příčinnost, nevíme co je způsobuje. Máme představu, že je způsobujeme my a že je kontrolujeme. Ale je to opravdu tak? Zkuste si ovládat své myšlenky... Řekněme, že držím v ruce nádhernou, voňavou rudou růži. Vidíte jí? Cítíte jí? Nyní prosím během dalších pěti minut NEMYSLETE NA TUTO RUDOU RŮŽI. Ovládáte přeci své myšlenky, ne? Nebo ne?

Také zjistíme, že zde jsou pocity, které vyvstávají - jsou svým způsobem také myšlenkami, ale jsou kvalitami vnímání...: přitažlivost, averze, tělesné pocity, dále emocionální pocity/emoce jako hněv, bolest, láska, strach atd. Tyto pocity vyvstávají a mizí - také zjevně bez jakéhokoli důvodu.

Může v tom být samozřejmě nějaká příčinnost, ale pamatujte, že hledáme vodítka či záchytné body v bezprostřednosti naší přímé zkušenosti, v tento okamžik, tady, teď. Ne v teorii. Ne jako filozofii.

Je zde něco jiného, co můžeme nalézt? Máme zde vyvstávající a mizející myšlenky a pocity. Ale je tu ještě něco jiného. Je tu makro-myšlenka. Myšlenka, která okolo sebe nabaluje všechny další myšlenky a pocity, která jim dává souvislost a je jejich vztažným bodem. Tato makro-myšlenka je pocit "já", pocit středu či identifikace.

Tento pocit "já" dělá ze strachu můj strach, z hněvu můj hněv, z lásky mojí lásku. Je to právě tento pocit "já", jenž dává myšlenkám zdání kontinuity/nepřetržitosti a soudržnosti. Jednáme kvůli tomuto pocitu "já" a jednáme hlavně právě PRO tento pocit "já". Toto "já" je středem vesmíru, protože je středem "našeho" vesmíru.

Tato centrální myšlenka "já" je zdroj našeho usilování a základ našich konfliktů a problemů. Je tím, co nás odděluje od všeho ostatního.

Ironií ovšem je, že "já" si dává za cíl, vyřešit tyto problémy. Rozhodne se samo sebe transcendovat, osvítit se, stát se lepším, cítit se lépe a jednat lépe. Ale ono umí jen jednu jedinou věc - jak se zpívá v jedné písni - "I Gotta Be Me - Já musím být já". Já je vždy pouze sebe-středné. Cokoli objeví, na cokoli přijde, cokoli se naučí skrze své domněnky, víry, filozofie a náboženství, přemění ke svému vlastnímu použití, svému vlastnímu zlepšení, síle a pozici. Nyní nejsem ztracen, teď jsem se našel. Jsem lepší. Jsem osvícený. Jsem duchovní. Konečně.

Je mi líto, ale musím říct, že je to stále to stejné "já". Tato centrální myšlenka. Makro-myšlenka, která kolem sebe nabaluje všechny myšlenky, nezmění svou povahu. Jak by mohla?

Snažíme se popírat "já". Staneme se velice asketickými. Držíme půst. Modlíme se. Nepodléháme představě "já". Je to Boží vůle, je to vůle mého guru. Vzdáme se malého scvrklého "já" a dostaneme zpátky mocné, skvělé, vpravdě duchovně nové a vylepšené "já". "Já" je však stále zde, nikam neodchází.

Vypadá to, že jsme se zasekli. Vypadá to, že odtud není cesty ven. Žádná cesta ven. To může být záchytným bodem. Pokud zde není cesty ven, není zde akce, není co dělat, žádné místo kam se dostat, žádný lepší způsob jak fungovat. Je tu prostě to, co tu je. To, co tu je, se zdá být myšlenkami a pocity, které vyvstávají a mizí, doprovázeny pocitem nebo identitou "já" - to je ono. Stali jsme se vědomými holé skutečnosti našeho bytí. Není zde žádný pohyb pryč, pouze vědomí toho, co tu je.

To je další vodítko. Vědomí. Je zde vědomí všeho toho vyvstávání a mizení. To vše se děje v poli vědomí, včetně pocitu "já". Ale pokud jsme si vědomi pocitu "já", kdo pak je ten uvědomující si?

Je možné, že by se vědomí staralo samo o sebe? Potřebuje viděné vidoucího - toho, kdo vidí? Potřebuje uvědomování uvědomovatele? Nebo se může viděné/vědomí jednoduše objevovat bez jakéhokoli středu, bez identity, bez "já"?

Když se podíváme do vědomí samotného, nemůžeme nalézt žádné atributy. Je to tiché. Je to očividně neomezené. Není obsažené ani obsaditelné. Je bez zřejmého výrazu. Je bez "já".

Pokud "jdeme" do vědomí, musíme "já" nechat za dveřmi. Vědomí obsahuje "já", ale "já" neobsahuje vědomí.

Vědomí se netýká žádná duchovnost a žádné hledání. To jsou atributy světa myšlenek, atributy "já". Když se ponoříme do vědomí, dojdeme ke konci duchovního hledání.

Mimochodem, toto není osvícení. Toto je náš přirozený stav. Stav, ve kterém se právě teď ty i já nalézáme. Toto je pole, ve kterém se myšlenky a jejich obměny spontánně odehrávají. Je to pole, ve kterém se děje toto povídání. Nevyžaduje meditaci, instrukce nebo praxi. Je stále aktuální a je stále takové.

Vyjádřením našeho života se pak nestane hledání tohoto vědomí, "já" hledající své zastavení, "já" hledající něco víc nebo něco lepšího. Spíše se vyjádření našeho života stane samotným vyjádřením tohoto vědomí, které je ve své přirozenosti všeobsahující, propojené, nerozdělené, celistvé - je to svou povahou to, čemu můžeme říkat láska. Naše vyjádření se stane dialogem, pohybem zdánlivých dvou jako jednoho.

Originál najdete na webu http://www.doingnothing.com -
Překlad a úvodní text: Guarada

Témata tohoto článku: kdo jsem já?, Steven Harrison

Tisk

• Tweet