Hardingova cesta - J. C. Amberchele

Žádná z mých představ o tom, jak to na světe chodí, mne neposunula příliš daleko; je třeba uvážit, že jsem strávil víc než dvacet let ve vězení. Většinu názorů jsem převzal od svého otce a od Johna Wayna (americký herec, převážně role gangsterů, pozn. překl.); cokoliv, co nebylo obzvlášť drsné a obzvlášť super, ve mně vyvolávalo pořádný pocit trapnosti.  Ve skutečnosti jsem žil téměř trvale ve stavu poznamenaném trapností. Nikdy jsem nebyl schopen vyrovnat se vysokým nárokům, které jsem bez debat přijal a které se vztahovaly k řadě očekávání, jimž jsem nemohl vyhovět já ani nikdo jiný: jak bych se měl chovat a jak by se ke mně měli chovat ostatní a jak by měli vystupovat v mé přítomnosti, jak by měly probíhat následující měsíce a roky, aby to bylo vše v můj prospěch.

Není třeba uvádět, že jsem byl doslova vzorem pro všechny obsedantní perfekcionisty.. A stejně jako všichni takoví lidé jsem si pod slupkou vytříbené síly nesl pocit prázdnoty a neúspěchu a neustále jsem vedl vnitřní válku mezi tím, kým jsem si myslel, že bych měl být, a tím, kým jsem si myslel, že jsem. V tom zamlžení mysli jsem neustále ničil sám sebe a spolu s tím samozřejmě i ostatní.

A potom, před mnoha lety, dlouho po odsouzení, jsem náhodou zhlédl televizní rozhovor Billa Moyerse s Josephem Campbellem a rozhodl jsem se zkusit meditaci. Nejprve to bylo obtížné, zejména vzhledem k velkému počtu lidí, hlučnosti a rutinnímu řádu ve věznici, záhy jsem však zjistil, že během meditace mám jen malé požadavky na sebe sama i na ostatní, že je to tak jako by nikdo jiný neexistoval. Bylo to místo, kde neexistovaly žádné normy a žádné rozpaky, jakýsi kousek místa, kde jsem již nemusel prosazovat svou pomýlenou vůli. A kromě občasného pomíjivého pocitu způsobeného drogami a nebo momentů v situacích ohrožujících život  během mé dlouhé zločinecké dráhy, to bylo poprvé, kdy jsem si všiml sama sebe. To prosté zaměření pozornosti na skutečnost, že „jsem“, proniklo do centra mého vnímání a bylo teď zřejmé, že existovalo vždy.

Od tohoto okamžiku se záhada změnila v otázku po tom, jak ono „já“ vzniklo a odkud neustále pramenilo. Bylo příliš bolestné přijmout starý způsob uvažování spočívající v tom, že já bych mohl být odděleným vědomím v oddělené duši a těle. K tomu jsem byl vychován, takto uvažoval můj otec a rovněž každý, s kým jsem se srovnával; byla to upjatosti a konfrontace a nekonečné sebetrýznění. Muselo zde však být ještě jiné vysvětlení.

To vedlo k posedlosti čtením trvající šest let. Chtěl jsem prozkoumat ono nevyslovené tušení, jež jsem měl od šedesátých let, kdy jsem bral LSD.  Byl to tušení, který se zprvu jevilo jako strach a znovu se vzkřísilo během onoho rozhovoru s Campbellem: šlo v podstatě o myšlenku, že veškerá náboženství skrývají ve svém jádru jedno identické sděleni; bylo to sdělení natolik jednoduché a zřejmé, že k jeho uvědomění nebylo třeba slov. Měl jsem dojem, že moje vnímání světa i svého tak zvaného místa v něm bylo iluzorní a že skutečností nebylo to, co jsem se domníval já i mnoho dalších lidí. Bylo to, jako by lidstvo přijímalo „boudu“, kterou vesmír „šil“ sám na sebe. A bylo jasné, že můj život byl v tomto smyslu bojem proti tomu, aby se tato myšlenka provalila; přičemž jsem se neustále držel nepravd, které jsem si zkonstruoval, abych se vyhnul pravdě.  

Četl jsem buddhistické texty. Četl jsem díla  Gurdžíjeva a Uspenského, přečetl jsem všechno z oboru křesťanské mystiky, nač jsem přišel. Hltal jsem díla Hafize a Rumiho, pak jsem se vrhl na díla sepsaná významnými indickými mudrci. Objevil jsem dílo Wei Wu Weie, pak jsem se na dlouhou dubu vrátil k buddhismu, a šťoural jsem se v něm ze všech možných stran ve snaze nalézt jádro věci.

Pak jsem jednoho dne četl článek Douglase Hardinga o takzvané “bezhlavosti” a jaksi se mi rozsvítilo.  Harding upozornil na to, že vidět, kdo jsme, je tak jednoduché a snadné, až to přehlížíme, a protože to nepoznáme, budujeme filozofické a náboženské struktury monumentálních rozměrů, a tak pravou podstatu ještě víc zakrýváme. A po celou dobu to máme přímo tady, blíže než na dosah.

V tomto momentě jsem si vybavil příběh starého súfího o velice rozhořčeném Mullahu Nasrudinovi, který jel do města a vykřikoval, že ztratil svého osla, dokud nebyl upozorněn na to, že na něm přeci sedí. 

Poselství bylo jasné:  “Nemůžeme To vidět, protože Tím jsme,” a závěry z toho vyvozené byly otřesné. Iluzorní – pojem, který jsem předtím užíval k popsání způsobu, jakým vnímám svět  -  se náhle zdál být nesmírně skromným vyjádřením. Nebylo to jen iluzorní, rovněž to stoprocentně směřovalo zpět!  Již jsem nebyl ve vesmíru; když tak byl vesmír uvnitř ve mně, včetně jakéhokoliv pojetí předpokládaného „já sám“, to jest těla a mysli. Byl jsem, jak Harding řekl,  „vesmírem“, ve kterém se měl svět objevit. Byl to vesmír, jenž měl aktivní podíl na utváření tohoto světa. Bylo to ohromující!

Jinou věcí bylo zůstat s tím.  Stejně jako každý jiný jsem měl sklony k tomu uvažovat o sobě jako o samostatném jedinci se samostatným vědomím; bylo to vědomí, jež záhadně pramenilo z jakéhosi houbovitého materiálu nacházejícího se v mé hlavě.  Harding odhaloval opak a jak jsem si nyní uvědomil, spolu s ním i ostatní, včetně zakladatelů velkých náboženství.  A stejně jako jejich stoupenci jsem nebyl schopen zůstat otevřený; nemohl jsem zabránit tomu, abych se vrátil ke klamům, kterým mě učili, když jsem byl dítě. Bylo to jako být uvězněn ve své vlastní hlavě.

Není divu, že probíhal boj. Bylo jasné, že bych mohl sedět se zkříženýma nohama po celou dobu svého života. Mohl bych žít osaměle v jeskyni v Tibetu, mohl bych se učit všem rodokmenům a tradicím, na konci by ovšem stále zůstal můj nesprávný postoj spočívající v tom, že bych sebe vnímal jako samostatný subjekt vnímající objekty.  Chtěl jsem této lži zbavit a navrátit se k pravdě, a to hned. A potíž byla v tom, že jsem stále zapomínal. Jak se z této situace posunout jinam?

Na tuto otázku jsem nikdy neodpověděl. Kromě toho, že jsem konstatoval, že takový posun možná ani neexistuje. Zdá se, že boj proti tomu jen dále posiluje nedorozumění.  Buddhistická myšlenka, že nirvana a samsara jsou identické, je samozřejmě klíčová. Já jsem to ovšem chtěl prožít a nikoliv o tom pouze přemýšlet.

A potom při jednom z našich příležitostných buddhistických setkání zde ve věznici k čemusi došlo. Žije zde na patnáct set mužů a pouze devět z nás se hlásí k Buddhismu a z nich se na setkání ukázalo pouhých šest. Na malé kouzlo to ovšem stačí.

Dokončili jsme krátkou meditaci a jeden z mužů zahájil diskusi na téma obsahu pojmu „prázdnoty“, tím došlo k otevření oné příslovečné „plechovky s červy“, tedy čehosi složitého a neznámého, co se nedá jen tak vrátit zpátky.  Následovala bouřlivá diskuse, která, vzhledem k tomu, že probíhala ve věznici, brzy nabyla intenzivnější podoby. Pomyslel jsem si, že je lépe vrátit se k meditaci, a sledovat vlastní dech, na to ovšem v tu dobu nikdo neměl náladu.  Bouřlivá výměna názorů pokračovala a já jsem uvažoval o tom, že odejdu, avšak poté jsem si vzpomněl na Hardingova slova o tomto „Prostoru zde“, kde je dokonce prostor pro diskusi – a vzpomněl jsem si na cvičení. 

Cvičení jsou neuvěřitelně jednoduchá a vcelku radikální. Díky skutečnosti, že jsou jednoduchá a radikální, vím, že jsou správná, třebaže v době, kdy jsem se s nimi prostřednictvím Hardingovy knihy seznámil, jsem měl tendence se smát, neboť se mi zdála opravdu potrhlá. Potom jsem ovšem porozuměl, všechno mi, jak se říká, „docvaklo“ a věděl jsem, že toto vše směruje správným směrem, zatímco zbytek světa nikoliv.

Vstal jsem a ostatní mě sledovali. Začal jsem meditaci v chůzi kolem našich židlí postavených do kruhu a brzy se ke mně připojili i další.  Jde o to mlčet, omezit myšlenky na minimum a koncentrovat se na pocity v nohách spojené s chůzí. Tentokrát jsem však všem řekl, aby zapomněli na všechno, čemu se kdy naučili – aby si počínali tak, jakoby se právě v těchto prostorách narodili a vše pro ně bylo nové a cizí. Řekl jsem jim, aby své myšlenky soustředili na tom, co probíhá TEĎ, TEĎ a právě TEĎ,, jakoby to, co se událo v minulosti i to, co bude v budoucnu, bylo něčím, na co ani nemohou myslet.  Vzpomněl jsem si, jak Harding vyprávěl o tom, že jel v autě a přitom sledoval telefonní sloupy, jak míjejí, zatímco on byl v klidu. Nyní jsem všem řekl, aby učinili totéž a představovali si, že se pohybuje koberec a nikoliv oni, a aby sledovali, jak stěny a židle poletují a jak se pokoj divoce houpe, zatímco oni se otáčejí. 

Po tomto následovalo trochu pochechtávání, ale po jedné nebo dvou minutách jsme se opět usadili a já jsem skupinu požádal, aby ukázali na strop, abych viděl, kterým směrem ukazují jejich ruce a prsty. Mířili na dlaždice umístěné na stropě a na upevnění stropní lampy.  Posléze jsme soustředili pozornost na zeď, pak na podlahu, pak na naše klíny, na naše prsa; přičemž jsme si všimli, že pokaždé tu byl předmět (naše ruka) ukazující na jiné předměty a jejich různé popisné charakteristiky. Nakonec jsme ovšem ukazovali na to, z čeho jsme vyhlíželi ven a já jsem reprodukoval otázky, které kladl Harding: „Jestliže v myšlenkách odhodíte to, k čemu jste byli formováni a co jste se dosud naučili, a soustřeďíte pozornost pouze na momentální dění, na co právě nyní ukazujete: matný, kulatý, oddělený a pevný objekt, jenž se vztahuje k těm věcem tam venku nebo ukazujete směrem k vesmíru pro tyto věci, ke kapacitě? Není tento prostor bez hranice, bez závad, a plně transparentní a není tato bezmezná kapacita v rámci tohoto prostoru a na co se díváte? Není to probuzené a naleznete Probuzení někde jinde ve světě nežli Zde?

Nikdo neřekl jediné slovo. Neměli jsme žádná zrcadla ani karty s dírkami, papírové sáčky či jiné náležitosti (pomůcky metody Bezhlavá cesta, pozn. překl.). Ale dříve než na mne všichni skočili, došlo mi, že můžeme konfrontaci – tedy  něco, s čím jsme my vězňové důvěrně seznámeni – vyřešit tak, že vytvoříme dvojici, která si sedne naproti sobě. Při tomto Hardingově experimentu označovaném jako  “čelem k nikomu” (face to no-face) se používá velká nákupní taška s odstřiženým dnem, oba konce jsou tedy otevřené. Jeden z partnerů natáhne jeden konec tašky přes obličej, stejně tak učiní také druhý partner z druhé strany. V této souvislosti obecně přijímaná myšlenka zní, že se oba partneři navzájem konfrontují uvnitř tašky, čelem k sobě.  Toto je u nás obvyklý způsob, jak navazujeme vzájemný kontakt.  Ovšem otázky, jež Harding klade, mají poněkud jinou podobu: „Když zapomeneš vše, co ti kdy bylo řečeno, a jestliže se koncentruješ pouze na přítomnost, kolik tváří nyní vlastně existuje? Jste čelem proti sobě nebo je zde možné, že jste čelem k nějakému prostoru? Konfrontujete s touto osobou nebo je pro tu osobu zde prostor? Není pravdou, že zde nic nemáte – vůbec nic – prostřednictvím čeho tuto osobu udržujete v odstupu? Nejste bez hranic, transparentní, prázdní a naopak nejste naplňováni touto osobou proti vám v tom smyslu, že jste na tomto konci zemřeli a byli vzkříšení v podobě té osoby, jež se nachází na druhé straně? Nejsme stavěni tímto způsobem, že zemřeme, jeden ve prospěch druhého a není toto základ lásky?

Dokážete si tedy představit to, co jsem asi očekával od svých spoluvězňů, ti mě ale překvapili.  Uslyšel jsem výrazy překvapení a jakýsi výbuch smíchu, poté následovaly další projevy překvapení a údivu.  Nevím, zda porozuměli, nicméně jisté je, že se v této místnosti něco stalo, a to při nejmenším mě. Mohlo se to rovněž týkat prostoru na této straně, mohla to být síla, která tu vždy je a vždy je naplněna tím, co existuje tam někde venku. Z této schůzky jsem odcházel se zkušeností, že vědomí toho, čím jsem, je stále k dispozici, vždy je jen o krok dál.

A tak jsem se vrátil do své cely, sledoval jsem postranní cesty, ploty a rovněž řadu budov vedle sebe; přitom jsem byl nehybný, jako jsem byl vždy. Stačí mi pouze ukázat prstem, abych si vzpomněl, že se mám dívat na to, odkud se dívám, a že potřebuji spatřit jen obrázek obličeje, abych si uvědomil, že konec konfrontace je Zde. A když jsem ze schůzky odcházel, uvědomil jsem si ještě něco dalšího, totiž že vše, co míjím, není ničím jiným než tím, čím jsem já. Zní to neuvěřitelně, ovšem já jsem se procházel uvnitř sebe samého a při každém kroku jsem zažíval úžas.

Chtěl bych tedy Douglasu Hardingoví poděkovat Jsem vděčný za jeho moudrost, která je samozřejmě také moudrostí mou i všech ostatních, a to bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme či nikoliv. Jsem vděčný za vše, co se stane, odehraje a ukáže a za všechny tváře, jimž bude moje zmizení, ke kterému jsem určen, k prospěchu.  Mezi nimi je i ten zvědavý támhle v zrcadle. 

Překlad: Běla S., ladění překladu: Petra J.
Zdroj: www.headless.org

Témata tohoto článku: bezhlavá cesta

Tisk

• Tweet