Emoce jako pták, který letí oblohou
Je možné emoce nechat proudit - přijít a odejít, aniž bychom na nich ulpívali nebo se jim bránili?
Nejlepší reakcí na negativní emoci je nechat jí její vlastní svobodu přetrváváním v nedvojném uvědomování, prostém uchopování a odporu. Dokážeme-li to, emoce skrze nás projdou jako pták, který letí prostorem; nezanechává za sebou žádnou stopu. Emoce povstává a následně se spontánně rozpouští do prázdnoty. (z knihy Tibetská jóga snu a spánku)
Když jsem si četl tento text od tibetského lámy Tenzina Wangyal Rinpočeho, pomyslel jsem si: ,,No jasně, tohle dokážu.“ Neboť poté, co jsem byl skoro celý svůj život voděn za nos a unášen takzvaně negativními emocemi, jsem nalezl Bezhlavou cestu.
I když v situaci, kdy jsem chycen do velkého kola samsáry, nemám žádnou svobodnou volbu, mohu přeci jen kdykoli z tohoto kola vystoupit, pro začátek i třeba jen na moment. (Anebo si vezměme analogii křesťanského kříže: Svůj život prožívám jako horizontální, časem omezenou cestu skrze pozitivní a negativní vlivy, z které nemohu uniknout, ale přesto mohu v každém okamžiku procitnout do vertikality (do toho ,,Kdo skutečně jsem“), která protíná horizontálu jako čisté Vědomí sjednocené s Bohem.)
A co že je ta Bezhlavá cesta? Co třeba jen pochopení, zážitek toho, že nemám žádnou hlavu a tedy žádný nos, za který bych mohl být voděn?
Nemůže to být už snažší. Stačí jen povšimnout si zřejmého, toho, co se tak štědře nabízí, kdykoli se vzdám všech domněnek o tom, kým jsem a co je svět a vidím pak vše ,,očima dítěte“.
Odpověď na nejodhalenější tajemství světa je přímo před mým nosem, který jsem nikdy neměl. To se mi potvrzuje, kdykoli pohlédnu dolů a vidím ty malé nohy stojící na tom, co se zdá být prknama nastojato, dolů na zkracující se nohy, na pas, hrudník, na všechno vzhůru nohama - dolů až k... čemu? K tomu oslňujícímu ničemu, kde jsem si dříve představoval svou hlavu.
Když do toho vstoupím obráceným způsobem a pohlédnu pomalu vzhůru, zatímco vstupuji do tohoto jasného a prázdného vědomí, tak vidím, že toto nic je ve skutečnosti až po okraj naplněno tím, co tu je - což je v tomto případě mé vzhůru nohama obrácené tělo a podlaha. Pohlédnu-li pozorněji a dále, tak se k tomu přidávají i ploty, stromy, kopce i hory v dáli na horizontu.
Abych změřil záběr tohoto mého jednoho obrovského oka, roztahuji paže do stran, a zatímco hledím přímo před sebe, lehce je předsunu, takže jsou na okraji mého zorného pole. Nyní držím tento obrovský prostor a všechno, co tento prostor obsahuje. Vidím, jak veliký jsem, mé ruce jsou rozprostřeny na konec světa a ještě za něj.
Dívám-li se tímto způsobem, mohu přivítat všechno, čím jsem, každičký detail této pestrobarevné a úchvatné scenérie, a co víc, vidím, co teď vlastně připomínám. Což je zároveň šokující i fascinující - neboť jsem ve tvaru kříže. Tyto ruce nejsou mými rukami, jsou Jeho. Toto tělo, a každý kousek jeho magického zjevení, které se odehrává přede mnou, je v Něm, a je to On.
Jak k tomu došlo? Co jsem musel udělat, abych si zasloužil takovýto dar? Prostě jsem jen uhnul z cesty, roztáhl paže, podíval se, a zbytek mi byl dán zadarmo.
A teď, když hledím ještě dál, vidím modrou oblohu v celé šíři, osamělý mrak po ní pluje, a k východu krouží jestřáb výš a výš za sluncem. Myšlenky, emoce, vše co vidím a slyším a čeho se dotýkám. To vše mnou jen prochází.
Z knihy The Light That I am, J.C. Amberchele, překlad: Martin K.
Témata tohoto článku: bezhlavá cesta
