Buddha ze Spořilova - František Drtikol

Nakladatelství Svět finišuje s průzkumem duchovní cesty Františka Drtikola

Na jeho rozzářených očích je poznat, že nemluví o ledasjakém autorovi. „Oslovil mě jako duchovní bytost," říká vážným tichým hlasem nakladatel Stanislav Doležal a z tašky pomalu vytahuje knihu, kterou drží v rukou pokorně jako svátost. Příběh fotografa Františka Drtikola (1883-1961) díky Doležalově soustavné práci, pokračující nyní publikací Duchovní cesta 2, konečně dostává ucelenou podobu: než začalo jeho nakladatelství Svět vydávat knihy přibližující Drtikolův život poté, co přestal na vrcholu slávy fotografovat, byl jeho následující osud obklopen mlhou, z níž vystupovalo jen pár legendárních historek. Teď je ale vše jinak, mlha se rozplývá a Drtikola už musíme definitivně přestat brát jen jako autora ojedinělých portrétů prvorepublikové elity a úžasných dívčích aktů, ale také jako výjimečného duchovního guru.

(...)

Doležal postupně fotograficky zdokumentoval dostupné Drtikolovy obrazy a po revoluci začal plánovat jejich první samostatnou výstavu. Před jedenácti lety to byla hodně velká kulturní událost. Taková, jaká se děje zřídkakdy. V Galerii Rudolfinum se tehdy otevřela expozice s názvem František Drtikol: Fotograf, malíř, mystik a návštěvníci i odborníci na fotografii jen kroutili hlavami. Tohle že je František Drtikol? Ten Drtikol, který se léta živil portréty prvorepublikové smetánky, jež se scházela v jeho ateliéru? Ten fotograf, který nahé ženské tělo nasnímal v tak úchvatných scénách, že se některé z jeho vizuálních „triků" používají dodnes? Ten autor, jenž se na vlastních portrétech bonvivánsky usmívá od ucha k uchu s nezbytným zapáleným viržinkem zastrčeným v koutku úst? V Rudolfinu byl totiž Drtikol představen v úplně jiné podobě, než na jakou bylo do té doby publikum zvyklé: jako malíř astrálně působících obrazů, fotograf mysticky orientovaných výjevů, jako člověk, pro kterého byla tvorba cestou za něčím mnohem vyšším, než je umění.

Co rozum nepochopí

„Ohlasy byly vesměs negativní," přiznává dnes Stanislav Doležal, který stál spolu s kurátorem Petrem Nedomou a Annou Fárovou za rudolfinským projektem. Kritickým leitmotivem novinových recenzí i reakcí návštěvníků byla otázka, proč v Rudolfinu chyběly Drtikolovy slavné portrétní zakázky a proč se tak málo dostalo na jeho kultovní akty ve stylu art deco? Proč tu zkrátka bylo jako Drtikolův umělecký odkaz předkládáno něco, co osloví především ty, kteří se pohybují na stejné duchovní vlně jako svého času Drtikol?

„Jenže aby člověka zaujala jeho tvorba, nemusí být nutně buddhistou," namítá dnes Doležal a libuje si, že za těch jedenáct let od výstavy se přece jen v obecném pohledu na Drtikola leccos změnilo. Jeho obrazy se už citují v jeho monografiích, stejně jako výroky, které pronášel na sezeních, při nichž s přáteli debatoval o záležitostech mezi peklem, nebem a zemí. A při kterých podle dochovaných svědectví leckdy docházelo k událostem, jež se nedají uchopit rozumem. Takovou ostatně prožil i Doležal s Fárovou při přípravách akce v Rudolfinu. Na výletu na Svatou Horu nad Drtikolovou rodnou Příbramí oba uslyšeli náhlý podivný zvuk, jako kdyby okolní stromy v naprostém bezvětří začaly rezonovat. Doležal zrovna s Fárovou debatoval o nápadu vydat Drtikolovy deníky a dopisy z doby první světové války, které tehdy jako člen benešovské posádky věnoval své platonické lásce Elišce Jánské. Právě onen zážitek prý Doležala přesvědčil o tom, že texty vydá sám a založí si k tomu vlastní nakladatelství.

„Byl to risk, chvílemi jsem se bál," přiznává Doležal, který se spolupracovníky luštil každé Drtikolovo napsané slovo, aby byl přepis deníků - a posléze dalších textů - zcela věrný. Na vydání dostal grant od ministerstva kultury, zbytek nákladů hradil zpětně několik let. Za rok se ale celý náklad knížky prodal, deníky uspěly v ceně o Nejkrásnější českou knihu roku a hlavně: díky publikaci se veřejnost dozvěděla dosud neznámé detaily ze zrání Františka Drtikola, kdy se z vyhlášeného řemeslníka produkujícího v Praze jednu fotografii za druhou stával člověk uvědomující si svou hodnotu, jež je nezávislá na výši komerčních zakázek. V textech kritizuje vlastní práce, tepe tvrdě do lidské průměrnosti, vybízí Elišku k odhození všech zábran diktovaných společností a budoucnost pro sebe vidí v podobě adonise, který běhá nahý přírodou a cítí, že „jedno jsme: já, vítr, slunce, voda, země!".

Musím zalít kytičku

„V desátých letech se ještě hledal, pak už se jeho cesta zužuje a míří k přesnějšímu cíli. Záhy se stává duchovním učitelem," vypráví Doležal, který po denících ve Světu publikoval Drtikolovo fotografické krédo Oči široce otevřené z počátku třicátých let. „V čekání je kus mého umění. Čekám a jednoho dne - darem náhody - má snad už polozapomenutá myšlenka na mne přece zavolá z věci, z člověka, ze hry světla... Teď ji tedy zachytím a v několika minutách je práce hotova - ne, v několika minutách je předána cizím očím - pro mne byla hotova už dávno," psal tehdy Drtikol, aby krátce nato prodal svůj fotoateliér ve Vodičkově ulici a stáhl se do ústraní pronajaté vily na Spořilově, kde stráví téměř tři dekády až do konce života.

Tuhle neznámou kapitolu Drtikolova osudu poprvé otevřela v roce 2005 publikace Duchovní cesta. Doležal do ní soustředil jak Drtikolovy dobové texty ovlivněné jeho studiemi buddhistické literatury a tantrické jógy, tak vzpomínky účastníků tehdejších sezení na Spořilově, to vše doplněné dříve nedostupným obrazovým doprovodem. „Bondy jednou řekl, že Drtikol byl patriarchou českého buddhismu. A měl pravdu, nikdo podobný tu před ním v Čechách nebyl, jen pár lidí z teozofické společnosti," vysvětluje Doležal, který tehdejší - a vlastně i současnou - přitažlivost Drtikolových úvah vidí v tom, že „říkal věci na plnou hubu".

Duchovní cesta opravdu překvapila především tím, jak nestandardně se Drtikol k buddhismu postavil. Přeložil sice klasické texty jako Jógu velkého symbolu nebo Tibetskou knihu mrtvých, sám ale ke klíčovým otázkám přistupoval z pozice zemitého Pražáka. Když chtěl například svým napjatým posluchačům vysvětlit, jak svazující je pro ně jejich racionalita, přemlouval je, aby se „na všechno vysrali" a nenechali si tvořit v „hlavě nová hovna".
„Ani dnes není takové vyjadřování mezi buddhisty běžné," uvažuje Doležal: „Ale když někdo použije sprosté slovo tak, že to přesně sedí na situaci, má to na posluchače pozitivní vliv. A to právě platí u Drtikola."
František Drtikol sám nenapsal žádné velké pojednání, Doležal při zveřejňování jeho duchovního vývoje vychází zejména ze svědectví jeho žáků a útržků papírů, na které si tehdy už bývalý fotograf dělal poznámky. Je mezi nimi spousta perel i řada na první pohled banálních postřehů.

V nyní vydané Duchovní cestě 2, která na předchozí knihu navazuje totožnou formou, se tak dočteme věty mystické („Najednou jsem cítil, jak mi z boku teče krev, která je zachycována do kalichu"), snové („Najednou jsem ležel nahý uprostřed ateliéru [jako na stole] a v nohou mi seděla matka, která mne líbala a nakonec políbila mi pohlaví"), tělesné („Kakání = vzdávání se hrubších vlastností, návyků atd.") i úplně obyčejné („Kytička - musím ji zalít").

Hodiny mlčení

„...vskutku byl živoucím Buddhou - Arahatem, i kdyby přemnohým, kteří toto budou číst, zdálo se to sebevíce neuvěřitelné," vzpomíná v Duchovní cestě 2 jeden z pamětníků Drtikolových seancí František Hein. I mezi jeho nejbližšími se přitom vedly debaty o tom, zda člověk, který tvrdí „odlož vše!", může zároveň kouřit, pít alkohol a nevyhýbat se ani dalším tělesným rozkoším, tak jak to dělal právě František Drtikol. Ale většinou se došlo k přesvědčení, že „Fráňa" je prostě svéráz, jehož vznešenost nemůže nějaké to viržinko či panák ohrozit.

Jak to napsal Evžen Štekl ve svých - v Duchovní cestě 2 přetisknutých - Vzpomínkách na velikého Arahata: někdy prý byla s Drtikolem legrace, když mu třeba při prohlížení svých aktů ukazoval fotku s komentářem „Ta má ale kocoura, viď", zatímco jindy s ním Štekl trávil „nezapomenutelné hodiny mlčení", po kterých se cítil být úplně novým člověkem.

(...)

Jde o vybranou ukázku ze zakoupeného textu článku z internetového čísla časopisu Respekt č. 34, 16. 8. 2009.

Kompletní text zde...

Knihu Duchovní cesta, sv. 2, si lze objednat v Nakladatelství Svět

Připravil: Koan 

Témata tohoto článku: čeští autoři

Tisk

• Tweet