Advaitový kejklíř - Karl Renz

V těchto dobách jsem ještě s jedním kamarádem navštěvovali několik satsangových učitelů pro naši německou knihu Die Erleuchteten Kommen (Příchod osvícených). Blízko ke konci naše hledání nám ale někdo doporučil Karla a my jsme se rozhodli, že jej připojíme do naší knihy. Konec konců, prošel zkušeností osvícení. Viděl něco, co my neviděli a měl věrné posluchače v mnoha městech.

Při prvním setkání se mi ale zdálo, že tento člověk k ničemu dobrý nebude. Namluvil toho až příliš a nikdy, nikdy nebyl tichý. Netrávil čas tím, že by zíral do vašich očí, a nevytvářel spirituální atmosféru. Prostě si jen sedl jako vedoucí semináře, bez duchovních cetek, svíček, obrázků, atd.

Po léta jsem se účastnil různých satsangů. Potkal jsem učitele s velkolepými aurami; učitele, kteří po dlouhou dobu sedí v tichu se zavřenými očima, dokud se tichost nerozšíří po celé místnosti; učitele, jež se hluboce podívají do vaší duše; "svaté", kteří věnují pozornost každému slůvku, jako kdyby to byl drahý klenot. Takoví učitelé byli obklopeni hudbou, vůněmi, a pozlátky.

Karl Renz neměl nic z těchto lákadel svatosti. Nebyly tam žádné modlitby, žádná speciální atmosféra, vůbec nic meditativního. Naopak, jeho poselství je antimeditativní! Osobně jsem meditoval každé ráno a večer, po dobu dvaceti let. Při jedné letmé srážce, Karl prohlásil, že má disciplína byla prostě bezvýznamná! Vypískal ji - a odpadla! Tak, jak pokračoval s kritikou času věnovanému duchovnu, pouštěl mi žilou. Každá cesta byla chybou, každé úsilí marné, každé hledání beznadějným případem.

Mnoho lidí, kteří mu naslouchali, si užívalo toto obrazoborecké poselství. Navzdory mému počátečnímu hodnocení, jsem byl ke konci promluvy ve výšinách. Tento stav zůstal i po příjezdu domu, a po následující den. Bylo mi jako bych během té promluvy obdržel malou ilegální pilulku štěstí, injekci bezstarostnosti nebo prošel hluboce účinnou relaxací. Cítil jsem, jako by se během těch všech řečí muselo něco stát, a abych prověřil tuto svou teorii, chodil jsem tam znovu a znovu. Nyní, tak často jak jen mohu, nemeškám Karlovy rozhovory, pokud je ve městě.

Stále si myslím, že mluví přespříliš; pokaždé jde o dvouhodinovou promluvu, přerušovanou pouze otázkami přítomných. Po skončení vypadá Karl pozoruhodně svěže, a přestože mají ostatní už dost, on by pravděpodobně rád pokračoval. Lidé jsou většinou strhaní, protože většinu toho, co si myslí a čemu věří, je odfouknuto do větru, každý argument je prohlášen za neplatný.

Karl neuznává žádnou duchovní tradici nebo jiný zlatý poklad světové moudrosti. Před jeho pohledem, nepřežije žádný sebehlubší duchovní vhled. Nic! Na konci rozhovoru není nic ponecháno. Cokoli si hledající předtím myslí, svou platnost následně ztrácí. Zatímco se toto může zdát deprimující, většina toho je ve skutečnosti právě úlevou.

Lidé, kteří během rozhovoru s Karlem zakusí šokující ztuhlost, a ke konci rozhovorů se z ní rychle oklepou, už nikdy jindy nepřijdou. Jindy lidé odcházejí uprostřed rozhovoru, zuřivě mlčící, nebo naopak hlasitě argumentující. Většinou tam ale lidé prožívají zábavu a veselí. Čím déle promluva trvá, tím více je zábavnější. Příležitostně se z toho stávají orgie smíchu, jako u dětí ve školce. Z počátku mi to lezlo trochu na nervy. Když jsem se odvážil vznést upřímnou otázku, a ostatní propukali smíchy, reagoval jsem podrážděně. I nyní mě něco z těchto pitomých věcí vyrušuje, obzvláště když postrádám její pointu.

Ale toto je však dočasné, protože pravým vtipem je při Karlových promluvách to, když ten, kdo se cítí trapně zmizí. Ten, kdo reaguje podrážděně tu už není. Samozřejmě, že posluchači ke konci stále sedí na svých židlích, ale nyní jsou za znepokojením. Cokoli si kdo myslel, že musí bránit, zmizelo. To, co konstituuje osobu (tzv. "identitu") je během rozhovoru setřepáno. Komplexní síť domněnek, zkušeností a představ, které vytvářejí já, se rozpouští. Osobní představy, jaký bych já, svět i druzí měli být, mizí. Představy, co by mělo nastat aby jeden dosáhl štěstí se stávají bezvýznamné (dokonce i idea, že by se cokoli mělo stát). To, co nakonec zbude je často nazýváno "přítomnost", radostivá jasnost, která nezávisí na ničem vnějším.

Pokud zní toto dobře, můžete se podivit, jak to Karl dělá? On však tvrdí, že nedělá vůbec nic, a svým způsobem to je pravda. Učitel, který uskutečnil svou pravou povahu je jako plátno, nikoli promítaný film; takové bytí je jako nebe, ne míjející oblaka. On je prostě bez úmyslu.

Jeho přítomnost má takový dopad na druhé, že absorbuje jejich nervozitu. Jak řekl Paul Brunton o Ramanovi "On je prázdnota, v níž mizí všechny myšlenky/otázky ostatních".

Každoročně tráví Karl pro vlastní potěšení část zimy v Tiruvannamalai, v jižní Indii. Každý den stráví několik hodin diskutováním se skupinou mezinárodních návštěvníků, včetně těch, kteří strávili mnoho let následováním linie guruů i těch, kteří jsou právě na začátku hledání. Pro Karla je charakteristický bezstarostný styl jedinečné (německé) angličtiny, kdy vážná duchovní témata v konverzaci příležitostně obrací a humorně paroduje.

Zvláště si pohrává se slovy a s jejich hlubšími významy. Slova kroutí, splétá, odděluje a žongluje s nimi; objevuje jejich druhý, třetí význam; ke svému vlastnímu překvapení tím často osvětluje hlavní pointu jejich smyslu.

Navíc má v sobě jistě něco ze Sokrata, což dodává jeho řečnickému umění kouzelnou kvalitu. Tak jako staří řečtí filozofové, i Karl vede své posluchače, naplněné otázkami a pochybnostmi ke stavu aporie* (což je filosofický termín blížící se beznaději). Sokrates ve svých dialozích lidem ukazoval, jak věří, že něco vědí, ale ve skutečnosti to neznají. (atd.)

-Dietmar Bittrich, Německo

A mohlo by se pokračovat, že to je přesně i to, co tam probíhá s Karlem... :))

Každý každému, nikdo nikomu.

Jde o úvod z knihy Mýty o osvícení: vidění skrze iluzi oddělenosti.

*Aporie (z řec. alfa privativum - průchod) doslova neprůchodnost, v přeneseném významu závažná obtíž z níž se nesnadno hledá východisko, bezvýchodnost.

Připravil: Koan

Témata tohoto článku: Karl Renz, knihy

Tisk

• Tweet